written by: Aneta Ceháková (Czech Republic)
e-mail: aneta_kelly@email.cz
language: Czech
The Kelly Family v Drážďanech

    Po dlouhé době nám Kellyovi připravili opět krásný den. Tentokrát to bylo 22. 12. 2001 v německých Drážďanech. Jely jsme tam čtyři (Pavla, Lenny, Niki a já). Na místo jsme dorazily kolem 6:00 ráno a hned na parkovišti jsme viděly známý zelený Kelly bus. Pak jsme si šly zabrat k hlavnímu vchodu čísla 48 a 49. Řekli nám, že se podle nich bude kolem 7:00 řadit před halou, a tak jsme měly dost času na prohlédnutí okolí. Nejprve jsme samozřejmě zamířily k autobusům, u kterých se pochopitelně tak brzy nic nedělo. Pak jsme se šly projít na stadión, který je hned vedle. Hala je prosklená, tak jsme se mohly podívat, jak technici pokročili se stavbou pódia. Po sedmé jsme se všichni seřadili a o trošku dále se začali objevovat bodyguardi, kterých postupem času rychle přibývalo. Bohužel už nás ale nepustili k autobusům moc blízko. My jsme viděly v backstage jen Maite, která se ani neotočila a nezamávala. Byl tam i Paddy, Angelo s Kirou a Gabrielem a Jimmy, ale ty jsme neviděly. Nikdo z nich se nepřišel podepsat nebo vyfotit. Jimmy prý řekl, že není žádná hvězda, že se fotit nechce. Do haly nás pustili kolem 16. hodiny. Dostaly jsme se do 2. řady, kde jsme všichni museli sedět a nesměli se zvedat. Asi půl hodiny před koncertem se ale fanoušci vzadu najednou rychle zvedli a začali se tlačit dopředu. Někdo říkal, že prý tam šel Paddy, ale nevím. V tom se naše představa o klidném koncertě rozplynula. Byli jsme tam hrozně namačkaní, nedalo se tam hýbat a pomalu ani dýchat. Naštěstí se to postupem času trošku uklidnilo, ale ne o moc. Myslely jsme, že na koncertech už tlačenice moc nejsou, ale spletly jsme se. Po chvilce všichni začali vyvolávat Kellyovy známým Kellys, Kellys, Kellys. Ti se krátce po 18. hodině objevili na jevišti v už obvyklé 6-ti členné sestavě - Paddy, Pat, Jimmy, Joey, Angi a Maite. Bohužel se sen fanoušků o návratu Johnnyho a Barby nesplnil. Snad jindy. Kellys začali show svižnou písničkou Alle Kinder brauchen Freunde. Všichni vypadali skvěle! Hlavně Paddy, měl na sobě modré jeans s hnědým páskem, tmavě modré triko s kostičkovanými rukávy, kšiltovku s nápisem Medjugorje, sandále a bílé trenky (nebo slipy, tak dalece to zase nevím ?). Na krku mu visel bílý růženec a stříbrný řetízek s křížkem. Vlasy měl svázané bílou gumičkou. Vypadal překrásně, hrozně sexy! Patricia dost přibrala, ale vypadala moc dobře. Bylo na ní vidět, že je šťastná. Měla na sobě dlouhou moderní sukni, džínovou bundu, na které měla připnutou růži a černé tričko s krátkým rukávem. Vlasy si nechala rozpuštěné. Často odcházela z jeviště do zákulisí za Alexem. Jimmy měl světlou košili, modré jeans a sandále, ve kterých si nechal šedé ponožky. Moc mu to slušelo. Maite se oblékla do černého trička s velkým výstřihem, na kterém měla taky jako Pat růži a do sukně, která byla vepředu drobně kostičkovaná a vzadu černá. Vlasy, které si zase nechává dorůst, měla vyčesané do culíku. V uších jí visely velké kruhové náušnice. Joey měl světlý kostičkovaný komplet, pod ním světle hnědé tričko, vlasy sepnuté modrou gumičkou a novou (zlatou) elektrickou kytaru. Angelo měl hnědé triko, kalhoty, které byly hodně podobné kalhotám Joeyho a černé sportovní boty Nike. Vlasy, které mu už dorostly až do pasu, si nechal svázané černou gumičkou. Jako druhá písnička byla I feel love. Potom přišla k mikrofonu Patricia. Řekla nám, že se stala maminkou jednoho sladkého chlapečka a že určitě vidíme, že jí po tom zůstaly špeky. Potom zazpívala úplně novou písničku, kterou napsala pro Dennise. Angelo má taky krásnou novou píseň. Potom přišel na řadu Joey s další novinkou, která je hodně rocková a jmenuje se Special girl. Je to zatím nejdrsnější píseň od Kellys! Jimmy představil So many troubles. Je to, jak jinak, úžasný song. Patricia zpívala Winnie the Pooh, při níž si brala dárky od fanoušků. Dostala i transparent, kde byla velká fotka jí a Alexe a bylo tam napsáno: All the best for the Kelly babies. To jí udělalo velkou radost. Když viděla fotku Alexe, řekla tím svým nádherným jemným hlasem tak krásně: "Oh, Alexander!"a děkovala fanouškům. Je to skvělá maminka! Pak řekla, že v zákulisí mají miminka, tak jsme jim zazpívali ukolébavku La le lu. Zazněly i písničky: Every baby, kterou Trisha a Maite trošku upravily, An Alien, The wolf, Another world, Lord can you hear my prayer, So many things, při které dělala Maite terapii, španělská vánoční píseň – San Jose y el Nino Jesus. Ke konci koncertu Paddy zazpíval One more happy Christmas, při které skočil dolů z jeviště a proběhl kolem první řady. Pak následovalo Take my hand, při níž už ruce nepodával. Poslední písničkou před děkovačkou bylo Let it shine. Patrick zpíval pro všechny Kellys a nezapomněl ani na Barby, Johnnyho, Kathy a Dana. Sebe nezapomněl připomenout dvakrát a dělal při tom kravinky. Zpíval i pro miminka. Začal s Lukem, což se Pat moc nelíbilo, zato Joey z toho byl nadšený. Pak Paddy konečně "zashinoval" i Alexovi a Patty začala skákat s rukama nad hlavou. Když zpíval pro Gabriela, nemohl se Angelo bohužel projevit, protože bubnoval. Po této písničce se Kellys uklonili a poděkovali fanouškům. Po chvilce přišel na pódium, za hlasitého pokřiku Zugabe, Paddy a začal zpívat překrásnou baladu Mama. Ke konci k němu přišel Angelo a zazpívali ji v duetu. Úplně na závěr písně zpíval Pad hrozně vysoko, což pro něj bylo určitě hrozně těžké a znělo to až nepřirozeně, ale nádherně a strašně dojemně. Posledním songem koncertu bylo I can't help myself. Potom se kluci ještě jednou rozloučili a poděkovali. Paddy ještě popřál krásné Vánoce, šťastný nový rok a řekl, že by v březnu mělo vyjít album a v dubnu bude snad nové turné. Uvidíme. Každopádně, Kellys jsou teď báječní a nové písničky jsou taky strašně krásné, tak doufám, že všechno bude tak, jak slíbili.

Back...
 

written by: Alena Kubíčková, Hearts team member (Czech Republic)
e-mail: i_feel_love@seznam.cz
language: Czech
Wien - 06. 01. 2002

    Pár dní před odjezdem do Vídně jsem se dozvěděla, že nám onemocněl "odvoz". Snažila jsem se najít všemožné způsoby, jak se do Vídně a zpět dostat, ale marně. Chudák můj taťka (sotva si odpočinul od cesty do Drážďan, kam nás dva týdny předtím vezl) se opět stal nedobrovolným odvozem na koncert Kelly Family. Už tak byl na nás dost naštvaný, takže jsem se ani nesnažila ho přesvědčovat, že "čas pro nás neznamená peníze, ale místa". Renča z Tábora přijela do Zlína už v sobotu večer a přespala u nás. V neděli ráno v 10:15 jsme jely do města na autobusové nádraží, kam přijela Petty. Doma jsme se naobědvaly a ještě jsme si prohlížely pracně vyrobené transparenty – a taky Petinu čepici, kterou pro Kellys vyrobila. Byla to taková bílá čepice s růžovýma ušima (vyrobené z vycpávek), červeným nosem a černýma očima, které byly vyrobeny z knoflíků. Kdybych věděla, jaký osud tu čepici čeká, určitě bych se s ní vyfotila :).
    Nakonec jsme tedy vyjeli 06. 01. 2002 okolo 12:30 odpoledne – já, Renča, Petty a náš chudák řidič :). Říkaly jsme si s holkama – no co, důležité je, že tam vůbec budeme. Okolo 14:15 jsme přejeli státní hranici v Mikulově a řítili se směrem k rakouskému hlavnímu městu. Po patnácté hodině se už před námi objevila cedule s nápisem WIEN. Říkali jsme si – to jsme to rychle zvládli. Ale to nejhorší nás teprve čekalo! Mapy Vídně jsme sice měli dvě... ale možná i Paegas Navigator by v té chvíli byl k ničemu. Neznám hůř značené město než Vídeň!!! Asi třikrát jsme "náš objekt" přejeli – jednou jsme dokonce dojeli až pomalu na letiště ve Schwechat. Konečně asi v 16:15 jsme se dostali na naši vysněnou Guglgasse, kde se měl nacházet Gasometer – cíl naší cesty.
    První dojem byl dost šokující – ona tam totiž žádná hala nebyla!!! Bylo tam jen nákupní centrum. K našemu velkému překvapení ale u nejvyšší budovy stály asi dvě stovky lidí, z čehož jsme usoudili, že jsme na správném místě. Tak jsme si ještě zašly na záchod a stouply si do řady, zatímco taťka prolézal celé obchodní centrum ("obsahem" podobné brněnské Olympii)... Byly jsme úplně šťastné, že i když jsme dorazily tak pozdě, nebudeme až na konci "haly". Ale omyl – před nás se začala předbíhat spousta lidí. Nevěděly jsme, jestli měli přidělená čísla nebo prostě byli jen tak drzí a předběhli se. Začínaly jsme být pěkně naštvané, protože před námi řada rostla, ale za námi stálo asi jen 20 lidí! V tom přišel taťka, že ví, jak se dostaneme dovnitř i jinak. Nedůvěřivě jsem se na něho dívala, jestli si náhodou nedělá srandu (u něho totiž jeden nikdy neví). Nám už to bylo vlastně všechno jedno – hlavně že jsme nemusely mrznout venku. Tak jsme šly k druhému vchodu... ten byl uvnitř. Když už bylo 18:20, začala nás chytat panika, že tímto vchodem asi pouštět nebudou. Koncert měl začít skoro za hodinu a my jsme pořád trčely u vchodu. Něco po půl sedmé se ale ledy hnuly a nás vpustili dovnitř. Samozřejmě jsme to nemohly najít – zkuste najít v takovém obří budově vchod do haly Bank Austria. Ale podařilo se... k našemu úžasu "hala" byla ani možná ne z poloviny tak velká (tady by se spíš hodil termín malá), jako Mehrzweckhalle v Drážďanech!!! A co nás ještě více překvapilo – bylo tam zatím jen pár desítek lidí! Takže jsme se hezky zařadily do druhé řady (sice až téměř u repráků, ale nevadí). Skákaly jsme radostí (no kdo by ne, že?)! V první řadě totiž byly nějaké fanynky, které vypadaly velmi klidně, jen si tak pokuřovaly a byly opřené o zábrany – takže jsme krásně celou dobu viděly!
Nasadila jsem si na hlavu Petinu čepici – a už se ke mně hnala redaktorka televize ORF a chtěla se mě na něco zeptat. Škoda že neumím pořádně německy, mohla jsem být slavná :))). Tak jsem ji radši předala zpět Peti – jedna Slovenka za mnou mi stejně říkala, že přes tu čepici nevidí... Jinak tam byla spousta českých fans.
    Světě, div se... Kellys přišli asi o 3 minuty dřív (tedy 19:27), ale jistá si nejsem – hodinky neměla ani jedna z nás.. Jen jsem někoho zaslechla, že to říkal. Světla zhasla a Kellyovi přicházeli! Zapínáme diktafon a koncert může začít. Oblečení se proti předešlým koncertům vcelku nezměnilo, ale přesto: Angelo – dvoubarevné rifle v "kovbojském" stylu, hnědé tričko s krátkým rukávem (mně se zdálo být hnědé, někdo říkal zelené – ať žije barvoslepost :)), Maite – černé tričko s růží a dlouhá modrá sukně, Paddy – klasicky jeho modré tričko s kostičkovanými rukávy, bílé rifle (dole ohrnuté) a samozřejmě sandály, které nosí v jakémkoliv ročním období :), Joey – kostkovaný oblek s modrou košilí, Jimmy – modré rifle a černá košile, Patricia – černá halenka, riflová bunda a dlouhá zlatá sukně. V první fázi se mi rozklepala kolena – zase jsem viděla ty úžasné lidičky, co mi dávají energii a obrovský pocit štěstí. Ale v první písničce Alle Kinder brauchen Freunde se nervozita rozplynula! Užívaly jsme si jako nikdy předtím. Následovala písnička I feel love proložená Falling in love (nevím přesný název) a Paddyho klasikou No woman no cry. Potom přišla Maite, řekla nám, že dnes zazpívají 12 ze 14 písniček, které se objeví na novém albu – to vyjde koncem března začátkem dubna – a pak zazpívala Audrey (já ji sice nazývám Hold on baby, ale to je jedno). Už hned ze začátku jsem zjistila, že Kellys mají skvělou náladu, jsou uvolnění a šťastní – oproti Drážďanům velmi příjemná změna. Možná to bylo i tím, že tam bylo opravdu jen pár stovek lidí, kteří vytvořili úžasnou atmosféru. Chvílemi jsem si připadala jako za "street" časů – žádná hysterie, Kellys měli úsměvy na tvářích, které jsem po dlouhé době považovala za nefalšované! I když Joey mi přišel hodně smutný (až naštvaný?) – že by kvůli těm paparazzi a rozbitému autu? Ani se mu nedivím...
    Oproti Mnichovu (05. 01. 2002) tady focení přímo zakázané nebylo, ale i přesto jsem zahlédla jednoho bodyguarda, jak vytahuje filmy z foťáků lidem z prvních řad (no jo, druhá řada má své výhody:)) a zabavuje kazety z diktafonů! My jsme měly štěstí – když procházel kolem, včas jsme stihly náš foťák a diktafon schovat.
Pak přišla na řadu Patricia se svojí No one but you věnovanou Denisovi – ve které se Paddy představil i jako "flétnista" – fakt mu to šlo :), Angelo s (úžasnou) písničkou New morals, Joey se Special girl (kdy mi až pomalu praskaly bubínky – Joey hlasivky fakt nešetří) a potom Maite s Patrishkou zazpívaly "úvod" k Every baby (Birdies on my window), u kterého jsem se málem rozplynula – fakt nádhera. Maite písničku dozpívala sama – ke konci opět přišla Pat a společně zazpívaly Birdies on my window. Všechny starší písničky se vlastně dočkaly své zdokonalené verze (jeden by řekl, že Kellys už nemají co zdokonalovat... nevím, jak to dělají, že jsou čím dál lepší :)). Pak přišel Jimmy a říkal, že je pro něho těžké zpívat tuhle písničku – a zazpíval So many troubles. Samozřejmě po nás chtěl, abychom po něm opakovali to, co předzpívával. Zezačátku se moc nedařilo, ale my jsme přece učenlivé publikum :). Následovala španělská vánoční San José y el niňo Jesus zpívaná Paddym, Jimmym a Maite. Pak se opět představil Joey a jeho Another world s Why why why. Všichni najednou zmizeli a na pódiu zůstala jen Maite (a Paddy, který seděl u svého mikrofonu a hrál na kytaru) a zpívala nějakou písničku o andělovi (Guardian angel?), za kterou sklidila obrovský potlesk. Kellys se opět vrátili a na řadu přišli Pat a Jimmy (já ty dva spolu prostě miluju) s Please don't go. Pak přišel Paddy a jako obvykle chtěl, abychom předvedli také svoje hlasivky – museli jsme po něm opakovat. Když už uznal, že nás dostatečně proklepl, zazpíval Fell in love with an alien. Následoval Jimmy se svou What's matter you people – při které si dovedl ze zákulisí asi 7 lidí (techniků, bodyguardů atd.???) a v čepicích Santa Clause dělali vláček – nejdřív jen po pódiu a pak sešli dolů mezi lidi. Čekala jsem nějakou pohromu, že se na Jimmyho někdo začne sápat atd. Ale lidi mě vyvedli z omylu – zadnější řady se k vláčku připojili, až z toho byl pořádný vlak :).
    Pat zazpívala takovou rychlou písničku (která se mi moc líbila) – název nevím, ale napadají mě dva možné: buď Love, music inside, nebo Stress down (ale já nerozumím ani českým písničkám, ne ještě tak anglickým). Potom přišel Joey a zazpíval True love. Na řadu se dostala Maite a řekla nám, že když byla ve Vídni naposledy, poznala tam nějakého kluka – a on přišel na pódium a zatančil si s Maite (asi půl minuty jim trvalo, než vůbec přišli na to, jak se vlastně mají chytnout), k tomu jim Kellys hráli a Paddy zpíval valčík (všichni byli fakt vysmátí – Renča je chtěla hned najmout na maturitní ples. A jednou to Paddymu "trochu" ujelo... no co, stane se). Pak když dotančili, zazpívala Maite So many things. Uprostřed písničky po nás chtěla, abychom se všichni otočili doprava a pak ukázala něco, jako že si dala hlavu mezi ruce... Tak jsme udělali, co chtěla. Jenomže ona se začala smát, že to myslela jinak a že chtěla, abychom objali toho, koho máme vedle sebe. Tak jsme se tam všichni začali objímat :).
Už nevím přesně při které to bylo písničce, ale Petty se snažila na pódium hodit tu čepici... nepovedlo se, spadla dolů k jednomu bodyguardovi. Naštěstí před námi stál takový hezký bodyguard, kterému jsme se asi líbily, tak nám ji podal (chudák, schytal za to od "šéfa") – byl fakt sladký :). Následovala Patricia a její Winnie the Pooh, při které dostala krásnou přikrývku s medvídkem Pú pro Alexe a ještě zazpívala německou ukolébavku La le lu. Opět všichni odešli z pódia a zůstal jenom Angelo a ještě před začátkem svého sóla zazpíval Hey babe... a už mohlo začít to pravé Drum solo – při kterém tak zuřivě mlátil do bicích, že něco provedl s bubnem ("Es tut mir leid, aber meine Trommel ist kaputt gegangen.") – no nevím, ale při The wolf mu pod nohama ležel nějaký technik a buben opravoval. Přišlo mi, že asi upadl mikrofon... A máme tu zase všechny Kellíky. Koncert pokračuje písničkou Lord, can you hear my prayer – při které se Jimmy opět snaží rozezpívat přítomné. Zpočátku se asi divil, jak takhle netalentovaní lidé vůbec můžou existovat (aspoň já jsem si tak přišla :)). Prosil nás, ať se snažíme ("Bitte bitte bitte, ich bitte euch!"). Ale ke konci už to znělo naprosto úžasně, jen jsem zahlédla Paddyho, jak nevěřícně kouká, že před chvílí tak hrozný zpěv se změnil v něco, co zní víc než dobře. Jimmy nám poděkoval ("Danke schön, ihr seid die liebste") a už se k mikrofonu sunul Paddy, aby nám předvedl svůj výkon při One more freaking dollar – opět jsme po něm museli opakovat... jeho zvuky jsou fakt někdy dost těžko popsatelné. Ale fakt jsem se musela smát – kam on na ně chodí? A Petty napadlo – hodit čepici teď nebo nikdy (Patrick k nám totiž chodil dost blízko), tak jsem ji hodila já. Super trefa, přímo k němu... jenomže on se zrovna otočil a vůbec si nevšiml, že tam něco házím (no viděl, že se natahuju – možná proto se otočit :))... za to si taky schytal od Petty pěkných pár nadávek (ještě že Paddy nerozumí česky). Samozřejmě by si neodpustil We will rock you – a v tom přichází směrem k naší čepici, pořád se nedívá pod nohy (to se mu vymstilo), poskakuje jak blázen a v tu ránu se hala může počůrat smíchy – Paddy uklouzl na té naší čepici a sesunul se k zemi, asi si pěkně narazil "zadní část těla" (au au), bylo na něm vidět, že je možná ještě překvapenější než my – snažil se zamaskovat ten senzační trapas a elegantně z toho válení udělal kotrmelec dozadu (no, kotrmelec... za to by mu naše profesorka z tělocviku dala 4-). Pak si stoupnul, tak trochu polonaštvaně polovysmátě se otočil, jaká že potvůrka mu způsobila naraženou kostrč – a nasadil si ji na hlavu. No vypadal v ní skvěle :)... Ale asi mu v ní bylo horko (byla to přece jenom zimní čepice a v hale bylo docela vedro), takže když mu při "vodotrysku" spadla, nechal ji už ležet (nevděčník jeden :)).
    Pak přišla na řadu (nová verze) Take my hand zpívaná Maite a Paddym. K mému úžasu šli oba dva dolů k prvním řadám a začali podávat lidem ruku (každý z jedné strany) – šli po svých, takže jim to docela trvalo, ale čekání se vyplatilo – oba dva mi ruku podali (Maite ji má takovou baculatou a Paddy je kostlivec :)) a Peti taky. Jenom Renča se dotkla pouze Maite, protože Paddy když kolem ní procházel, tak někomu zamával. Když se asi v půlce Maite s Paddym potkali, objali se a pokračovali dál. Pak se Paddy nemohl vyškrábat na pódium (chudák, ten těch trapasů měl v jeden den nějak moc, haha), tak ho bodyguard potlačil za prdelku (v tom jsem si všimla, že má ty bílé kalhoty na zadku trošku špinavé – že by pozůstatek po uklouznutí na čepici? :)).
    Začalo Let it shine – shinovalo se pro Joeyho, Jimmyho, Maite – pro Mathiase a Christiana (který měl zrovna narozeniny) a "unser Gast Angelo Kelly" (hahaha) – pro Patrishu a 2x pro Paddyho (no vysmátý byl jak pětikoruna)... myslím že v tom přišla Maite a vylila na něho celou láhev vody (trochu mě to naštvalo – takhle plýtvat vodou, když já trpím žízní) a aby to nebylo málo, nalila si vodu do pusy a celé mu to prskla do obličeje (chudáááák... ta Maite je ale potvůrka :)). No a teda aby se asi neřeklo, tak se polila sama taky... Dál se shinovalo pro Kathy, Johnnyho a Barby, pak Papa Kelly, Mama Kelly (přitom ukazoval prstem nahoru – chtělo se mi brečet) a kleiner Sean. Další sloka byla věnována Lukovi, Alexandrovi a Gabrielovi. A poslední patřila nám – 3x WIEN.
    Následovalo asi 2minutové skandování ZUGABE – pak přišel na pódium Paddy a začal říkat, že asi před dvěma týdny se ho nějaký novinář ptal, co je pro něho nejhezčí (nepamatuju si přesně to slovo) v jeho životě a Paddy odpověděl, že "být na turné s mými sourozenci", za což sklidil obrovský potlesk – a začal zpívat Brother brother. Pak přišel Angelo a společně zazpívali I can't help myself a už to vypadalo, že je úplný konec. Ale v tom se všichni na pódium vrátili (Jimmy si vzal do ruky tu naši čepici a začal se smát... o čem si asi tak vykládali vzadu? :)) a zazpívali Should I fall behind (text měli na papíře – občas se někdo spetl, ale nikdo není dokonalý)... pak ještě Paddy řekl, že u východu jsou pro nás na prodej trička, kazety a CD (no jo, musí si udělat reklamu), popřál nám krásný nový rok a že určitě ještě letos přijedou do Rakouska a budou tam mít koncert. A to byla poslední věta, kterou jsem od Kellyových slyšela. Jen jsem ještě zahlédla, jak si Angelo a Paddy vydělávají sluchátka z uší a sundávají zesilovače a odcházejí ven.
    Celou cestu z Vídně do Zlína jsme si vyprávěly o koncertě (který byl pro náš všechny 3 ten nejkrásnější, na jakém jsme kdy byly) – pořád dokola jsme (minimálně 20x) probíraly Paddyho pád...
Do Zlína jsme přijeli asi v 01:30. Usínalo se jen hodně těžko... jakmile jsem si vzpomněla na válejícího se Patricka, musela jsem se začít smát.
    Koncert už sice byl dávno pryč, ale v našich srdcích navždy zůstanou nádherné vzpomínky, které nám nikdo nevezme! Díky Kellyovým znám lidi, které miluju; díky Kellyovým má můj život smysl... přesně jako v Plzni měl někdo transparent: MAMA AND PAPA KELLY, THANK YOU FOR YOUR CHILDREN – tak to cítím i já!

Back...
 

written by: Michaela (Czech Republic)
e-mail: MinieB@seznam.cz
language: Czech
München - 05. 01. 2002

    Naše cesta začala asi okolo 17 hodiny v pátek 4.1.2002 při -20 stupních Celsia, kdy jsme vyjely směr Mnichov. Až na to, že občas by z naší jízdy měli radost policisté z Anglie (není nad to jet vlevo, když vpravo je ledovka :-)), ale jsme živé a zdravé jsme dorazily na hraniční přechod. Čeští celníci se po pěti minutách rozhodli vystrčit  hlavu z vyhřáté celnice a kouknout se do našich pasů. Na německé celnici se naopak vůbec neobtěžovali vystrčit nos z tepla, takže jsme projely bez kontroly. Na dálnici jsme úspěšně míjely jednu odbočku na Mnichov za druhou (na druhé straně dálnici na nás zářily světla z periférie Mnichova - ale jak se tam dostat, toť záhada tohoto století :-)). Když už jsme myslely, že se tam vůbec nedostaneme, najely jsme na správný sjezd a za chvíli už nás v celé své zimní kráse vítalo jedno z německých velkoměst. Jen jeden človíček z nás dohlídl bez brýlí na 5 metrů, a tak jsme my ostatní jen horko těžko zíraly na plakát, který nám ukazoval šipkou na cíl naší cesty - The Kelly Family, Olympiahalle, 05.01.2002. Konečně jistota, že jsme nedojely do jiného města. Několik okružních jízd kolem Mnichova, k tomu jsme si tak trochu zahrály hru na šipkovanou a po dalším bloudění, kdy jsme odbočily jinam, než ukazoval poslední plakát, jsme nakonec dojely asi ve 22:30 do obrovského Olympiaparku s všemožnými sportovními halami.
    Obcházely jsme celý park, až jsme konečně narazily na jakéhosi kluka (že by fanoušek? Za zeptání nic nedáme :-)), od kterého jsme se dozvěděly, že stejně jako my, i on hledá "organizátorky", od kterých bychom dostali čísla. Dovedl nás do haly plaveckého stadionu (konečně po několika hodinách teplo ), kde už čekaly další fans z Německa, Dánska a Francie. Čekání jsme vzdaly poté, co jsme se s ostatníma dohodly, že se sejdeme v 8:00 ráno před východním vchodem a odkráčely do auta. Zachumlaly jsme se do spacáků a přesně v tu chvíli jsme nervózně začaly pozorovat, jak kolem nás projíždí autobus a dodávky s černými skly. Nikomu se nechtělo ze spacáků a bez bot na mráz, ale svědomí nás hryzalo. Snažily jsme se uklidnit, že to Kellyovi být nemůžou (co by tady tak brzy po koncertě v Bambergu dělali?), ale každý z nás si byl na 95 % jistý, že kdybychom jen o chvíli déle zůstali před halou, měli bychom jedinečnou příležitost vidět "naše" zlatíčka live ještě před koncertem.
    Když jsme se pak druhý den dozvěděly, že Kellys skutečně přijeli kolem půl dvanácté včera v noci, výčitky svědomí stoupaly na úroveň Mount Everestu. Ale čas se vrátit nedal. Kolem 6:00 se začaly sjíždět další fans, po chvíli se probudily i holky, a tak jsme se rozhodly, že taky půjdeme ukořistit jedno z čísel a doufaly v to nejnižší. U hlavního vchodu ale už byla skupinka některých, kteří byli rychlejší, takže jsme po dvojicích "vybojovaly" čísla 18 a 19. Asi po hodině jsme došly k názoru, že do večera by místo nás do haly došly asi jen na kost zmrzlí jedinci, takže jsme uvítaly plavecký stadion, kde s teplem opravdu nešetřili a chodily jsme se tam ohřívat. Okolo deváté hodiny konečně dorazil Spino (hlavní bodyguard), přijel kamion a začaly se objevovat první zábrany. Po několika hodinách nám začal Spino opakovat, abychom "ungrade" udělaly dva kroky z řady. Ach ta němčina -  dlouho jsme přemýšlely, než nám konečně došlo, že to jsou lidé s lichými čísly a ti budou dělat jinou řadu. Potom s námi udělal okružní cestu kolem haly, aby nás zavedl přímo naproti lidem s čísly sudými. Občas mi vážně inteligence bodyguardů vyrážela dech, ale možná to dělali pro naše dobro - abychom se zahřály :-). Potom to samé udělali se sudými čísly, jen s tím rozdílem, že jejich řada se musela proplétat mezi stromy, čehož jsme my "lichý" byli ušetřeni. To bylo přibližně poledne. S pečlivě vycpanými batohy a čtyřmi vrstvami oblečení, zachumlaní až pod nos jsme trpělivě čekaly, ale zima byla silnější, a tak jsme se rozhodly jít se opět ohřát do plavečáku, který byl naštěstí jen pár kroků od "lichých", mezi kterými jsme byly zařazeny i my. Hala byla celá prosklená, takže zkouška byla slyšet nádherně, ale bohužel dolů do haly, která byla jakoby v podzemí vidět nebylo.
    Kellys hráli o sto šest celé odpoledne, asi je to bavilo nebo co, protože přestali až po páté hodině a to začali před polednem. Kolem páté se začalo konečně něco většího dít a ochranka se seběhla před halu jako vosy na med. K našemu nemilému překvapení vyvěsila nápis "fotografování, video- a audionahrávání přísně zakázáno". A sakra - jestli mi seberou foťák, jsem mrtvá. Sice jsem ho měla šikovně zamaskovaný v polštářku, ale člověk nikdy neví, co Security napadne. Nervy ale byly zbytečné, protože asi v půl šesté jsme naběhly na kontrolu. Naštěstí jsem se dostala k nějaké milé slečně, které jsem po zkušenosti z Drážďan nakecela, že v batohu mám jen dárky a pití, samozřejmě ne v lahvi. S úsměvem mě pustila, při druhé kontrole mi odtrhli lístek a já si konečně oddychla. To jsme ale ještě nevěděly, co nás čeká za nervy uvnitř. To, kam jsme vběhly totiž ani tak nepřipomínalo halu, jako spíš bludiště. Letěly jsme za fans, co stály před námi, ale ani po třech pokusech jsme nemohly najít vchod, kterým bychom se dostaly na plac. Nohy dosluhovaly a nervy pracovaly, protože když už ani pátý vchod nebyl ten správný a my zůstaly uvězněné uprostřed tribuny, bylo mi děsně. Díkybohu jsme ale pak chytly správný proud a před námi se rozprostřela hala a pódium. Uvízly jsme až ve třetí řadě, ale byla jsem ráda, že jsme se na plac vůbec po tom všem dostaly. Do začátku koncertu tedy zbývala ještě asi hodina, takže jsem stihla udělat poslední přípravy - najít mezi molitanem a novinami foťák, připravit filmy, dárky, vlajku a nevnímat, že se mi odkrvují nohy. Hlavně, že žiju a neumrzla jsem. Okolo půl sedmé nastala první vlna, naštěstí jsem se stačila zvednout a vytáhnout kámošku, kterou zabarikádovala ne moc štíhlá Němka a ještě jí stačila předběhnout. I když se mě jeden fanoušek (tancoval ve Staffelsteinu s Maite na pódiu při Ares Qui), snažil vystrnadit, tak se mu to nepodařilo. Dělala jsem, že nerozumím německy, ale když na mě začal anglicky, snahu jsem vzdala a vysvětlila mu, že je moc vysoký a když si stoupnu za něj, neuvidím Kelláčkům ani hlavu. Načež mě začal uklidňovat, že přes něj určitě uvidím, abych neměla strach. (Je normální? To přece dojde i blbýmu, že když on má něco ke 2 metrům, tak mých 164 cm přes něj prostě nedohlídne, leda že bych měla laserové oči :-)). Deset minut před sedmou začalo první skandování, ale i tak se Kellísci asi o deset minut zpozdili, což mě vůbec nevadilo - čím později koncert začne, tím později skončí.
    Přibližně v 19:10 se naše skandování konečně vzalo za své, zhasla světla a Kelly Family už v celé své kráse okupovali jeviště. Vezmu to rovnou od oblečení: Patricia - černá halenka, riflová bunda s kytkou, dlouhá zlatavá sukně a červený baret. Maite - černé triko s dlouhým rukávem, světle fialová sukně zúžená do špičky, vpředu s červeným vzorem, síťované silonky a černé lodičky. Paddy – své oblíbené tmavě modré triko s barevně kostičkovanými rukávy (jestli ho za celé turné nepere - uf, to musí vypadat :-)) a bílé rifle, dole ohrnuté, takže je měl nad kotníky, páskové boty (opět bez ponožek, asi se dal k otužilcům :-)). Angelo - rifle z tmavé a světlé látky (trošku mi připomínal kovboje :-)), zelené triko s krátkým rukávem. Joey - kostkovaný oblek a tmavě modrá košile. Jimmy - rifle a černá košile.
    Koncert začal písničkou Alle Kinder brauchen Freunde, kde si Paddy s Jimmym pořádně zablbli. Pokračujeme s I feel love, která je doplněná písničkou od Elvise Presleyho Can't help falling in love with you (1. sloka Paddy, 2. sloka Angelo) a tradičně No women, no cry, při které Paddy předvedl, jak dovede měnit hlas. Následuje Maite, která nás přivítala ("Halo München, es ist schön hier zu sein") a řekla, že dnes večer nám zahrají písničky z nového alba, že se budou účastnit Grand Prix. Písnička se možná jmenovala Audrey (v refrénu zpívala Hold on baby, don't be sorry). Pak nás pro změnu přivítala Patriška ("Guten Abend München. Danke schön, daß ihr alle gekommen sind"), která uvedla svojí novou písničku a věnovala jí svému manželovi - No one, but you, při které si brala od publika dárky - k mé radosti si ode mě vzala další transparent - juh, po Drážďanech už druhý :-). Paddy doprovázel na flétnu. Maite ke konci rozesmála první řady, když ukazovala na fanynky, které se nahýbaly přes zabránu, jestli se jim nechce zvracet a tlemila se o sto šest. Potom si dala ruku před pusu, jakože se stydí, že Patrišce kazí písničku :-). Pat vystřídal Angelo s další, trochu rychlejší novinkou Human race (New morals) při které hrál na kytaru. V polovině se k němu přidal i Paddy. Pak se na pódium s výkřikem "Halo München" objevil se svou Special girl Joey a pořádně si zakřičel. Po něm uvedla Maite "ein altes Lies über Kinder" - Every baby a začala společně s Patriškou zpívat sloku "Birdies on my window" – trochu pozměněnou a pak začala sama od začátku. Další sloku jsme odzpívali za ní a zakončily ji opět s Patriškou stejnou slokou, jakou začínaly. V novém stylu pokračoval i Jimmy se So many troubles. V polovině jsme na jeho otázku, jestli s ním chceme zpívat ("Leute, wollt ihr mit mir singen? Dieses Lied ist aber wirklich schwer zu singen, so sie singt und ich singe auch".) odpověděli samozřejmě kladně. Vždycky nám kousek předzpíval a my po něm opakovali. Na to odpověděl: "Jeder Mensch in diesem Haus, in diesem Land, in dieser Welt ist einsamer Mensch, ganz besonders. Everybody is special." A konec jsme opět zpívali podle něho a nato nám poděkoval: "Danke, ihr seid meine Liebste." Pak uvedl španělskou vánoční písničku San Jose y el niňo, kterou zpíval spolu s Paddym a ke konci i s Maite. Pak přiklusal Joey s Another world a navázali s Why why why. Potom přišla Maite, kterou čekalo v Mnichově překvapení, protože potkala "zwei Freundinnen aus Kindergarten, die am Konzert sind und die ich seit damals wohl nicht mehr gesehen hatte" a věnovala jim další písničku (možná In the arms - soundtrack z "City of Angels"), při které zůstala na pódiu sama s Paddym (a možná i Angelo zůstal sedět za bicíma - tím si nejsem jistá). Zpívala bez hudby, jen ke konci ji Paddy doprovázel na kytaru. Maite vystřídali Jimmy s Patricií, aby jeden druhého poprosili Please don't go a předvedli nám, že umí skvěle tančit (fakt jim to seklo :-)). Paddymu jsme předzpívali Fell in love a po "come on München" jsme museli zpívat po něm. Následoval Jimmy, se svou novou písničkou What's a matter you people. Spíš při ní povídá, jenom refrén je zpívaný a potom v ní zpívá i Patricia. Potom se na scéně objevila s Jimmym i Pat. - Jimmy: "This is about love, music and heart. So everybody in the house, you can dance with us. Feel free." A vyzval Patrišku, aby zpívala (text měla na papíru), byla to rychlá písnička - Love, music 'n' sun. Ke konci si Jimmy na pódium přivedl techniky, se kterými tancoval polonézu okolo pódia, pak i mimo pódium a nakonec se k nim přidala i Maite. Super blázinec :-). Po nich nastoupil Joey, aby nám zazpíval, co je to True love - při posledním refrénu pozměnil slova na "all we want is a smile in our childs". A po něm Maite. "Nächste Lied ist über Trennung, es heißt So many things." Při ní se Maite pořádně vyblbla (zasekl se jí mikrofon - "Oh, es steckt sehr fest" :-)., objímala reprobedny, válela se po zemi a skákala jak divá) a "šířila lásku". "Das Lied ist über Trennung, aber ich glaube an die Liebe. Glaubt ihr auch an die Liebe? (Kladná odpověď od publika :-)). Heute Abend möchte ich ganze Liebe zu tun. Das heißt, jeder von euch dreht zur Seite zu der nächsten Person, die neben euch steht, umarmt und gebt die Liebe raus.  Jetzt sagt ALLES WIRD GUT. Und noch einmal - ein, zwei, drei. Das ist das Liebe, oder? Heute Abend ist sehr romantisch." Potom k ní přišel Jimmy a objal jí, to samé udělala i Patriška. A pak jí chudinku polili vodou. Pokračovala Patricia s Winnie the pooh, kde jsme museli zpívat s ní. "Und Leute, alle Kinder mit mir." Měla k tomu skvělou průpovídku: "Letztens hätte ein riesiger Vogel zu mir geflogen und hätte ein großes Paket gekriegt. Als ich es öffnete, lag da ein kleines, süßes Kelly-baby drin. Aber Dennis, der hätte also damit gar nichts zu tun." (Ups, Patty, mi už nevěříme na to, že děti nosí čáp :-)) Pak přidala "Jetzt alle zusammen" a zpívali jsme ukolébavku La le lu. Kellísci zmizeli, zůstal jen Angie, který svoje sólo začal písničkou Hey baby, když jsme pak začali skandovat jeho jméno, chtěl, abychom skandovali i pro ostatní, takže následovalo skandování pro Paddyho, Maite, Jimmyho, Joeyho a Patricii. Nejenže hrál tak zuřivě, že mu jedna palička odlétla někam v dáli, ale dokonce k tomu ještě jednu zlomil. Navázal Joey s The wolf a pokračoval Jimmy s Paddym s Lord can you hear my prayer. Jimmy: "Don't you let me free. Wollt ihr mit mir singen? One, two, three, four. Sing please one more time." Asi se mu to zdálo moc tiché. "Leute, aber bei Maite heute war es viel lauter, warum weiß ich nicht . ähm ähm . O.K. ein zwei drei vier und jeztz richtig laut also ich weiß nicht, aber gestern war es viel lauter, tut mir leid, aber das ist nicht meine Schuld" (ale naše taky ne, hlasitěji už to nejde :-)) "O.K. noch zweimal." Snad byl konečně spokojený, protože nám řekl: "Ihr seid die Liebste, danke schön! Und jetzt kommt" One more freaking dollar, kde se Paddy zase rozjel. Samozřejmě nesmělo chybět We will rock you a naše zpívání melodií, které nám Paddy předzvukoval - kam na ty všemožný melodie (a i jeho úžasný "ksichtíky") chodí, to teda fakt nevím, ale neměly chybu. Zakončeno to nemohlo být ničím jiným, než Paddyho vodotryskem na fanoušky. A pak nám Paddy s Maite zazpívali, jak se potřebují navzájem - Take my hand. K mému překvapení šli podávat ruce publiku oba dva, opět nechyběly dárečky a když se pod pódiem setkali, navzájem se objali :-). Ke konci se Maite někde zasekla, přesně jsem neviděla, co se stalo, ale myslím, že se rozeběhla k fanouškům do schodů na tribunu, ty okolo ní udělali kruh a Maite nemohla ven. Paddy si z ní dělal srandu a volal na fanoušky, že si můžeme zahrát hru "chyťte Maite" :-). A pak po Paddyho výzvě "come on everybody that's rock 'n' roll" začalo Let it shine. Nejdříve se shinovalo pro Joeyho, pak následoval Jimmy a Maite. V druhé sloce potom pro "unsere Gäste, unsere Freunde - an Keyboards und Gittare Matyas Klaus, an Bass Christian ???". Mezi ně vklínil Paddy s výbuchem smíchu "und unser Gast Angelo Kelly". Třetí sloka patřila Patricii a 2x Paddymu, který se opět tlemil o sto šest. Za to, že pro sebe shinoval 2x k němu přiběhla Maite a celého ho zlila vodou. Pak k němu omluvně přišla s ručníkem, do kterého se Paddy otřel a záhy se ocitl mezi fanoušky. Při tomto koncertu Kellys vůbec pořád něco házeli mezi publikum, nejvíce tedy lahve, ze kterých pili (možná abychom zjistili jejich DNA? :-)). Bohužel jsem nic nechytila (jenom rýmu z čekání v mrazu :-)), tak snad příště! Před čtvrtou slokou si Paddy začal odpočítávat, pro koho už shinovali: "Moment - Angelo, Maite, Paddy. O.K. Moment, wer noch? Ah, alles klar" - a následovali Kathy, John a Barby. Pátá sloka byla pro Papa Kelly, Mama Kelly a little Sean. Šestá pak pro nejmenší - "und jetzt neue Generation" - little Luke, Alexander Joseph und kleiner Gabriel. Potom: "und jetzt will ich ihre Hände sehen." Když skončila písnička, začal znovu: "Moment, Moment - ihr seid auch Family, oder?" - a shinovali jsme 3x pro München. Potom přišel Paddy sám: "Ein super Pulikum hier, danke für ihre Treue alle die Jahre." A potvrdil, že se budou účastnit 22.02. výběru pro Grand Prix Eurovision. Také, že se nové album objeví v obchodech v březnu a k tomu dají několik koncertů. Paddy: "Danke für Strom, wir kommen nächstes Jahr, nein Moment eigentlich dieses Jahr" (ulevilo se mi, že nejsem sama, komu se pořád ještě nezažil rok 2002 :-)). Uvedl Brother, brother, pak přišel Angelo a společně nám předvedli I can't help myself. Poslední snímky - přece je nenechám zbytečně ve foťáku. Film se začal přetáčet, Kellys znovu na pódiu - sakriš, kdo mohl vědět, že dají další přídavek? :-) K mé radosti koncert tedy ještě nekončil - Paddy: "Noch eine letzte?" (Jaaaa, aber nicht die letzte) Na pódiu se objevili všichni Kellyovi s textem na papíru a začali nádhernou (mojí oblíbenou) písničku Should I fall behind, kde se vystřídali všichni. Angelo se při své sloce nějak zadrhl v textu, samozřejmě následoval smích a omluva :-). Poslední akordy, poslední sloka, poslední pochvala a poděkování. Paddy ještě doplnil tradiční: "Danke schön. Ob ihr wollt, wir haben noch T-Shirts und Videos am Ausgang. Kommt nicht kaputt nach Hause. Bis bald."
    Bohužel seznam písniček nalepených na pódiu ukořistila první řada. Ještě tak najít bundy, které jsme před začátkem hodily kamsi pod pódium - naštěstí se povedlo, i když technici zezačátku moc nevnímali, že na ně křičíme. Poslední pohled na vylidněné pódium, poslední možnost pro zapamatování, jak všechno vypadá. Zhodnocení? Kellys nás sice nechali čekat hodně dlouho, ale čekání se vyplatilo - jsou tu pro nás zase, plní energie, se spoustou nádherných nových písniček, v celé své kráse a jak jinak, než se srdcem na dlani. Po koncertu (určitě ne posledním!!!) vím jen jedno - že díky tomu, co jsou a co pro nás dělají, mají v mém srdíčku navždycky velké místo a všechny ty krásné vzpomínky a zážitky mi nikdy nikdo nemůže vzít.

Back...
 

written by: Marek (Czech Republic)
e-mail: hruskovi@volny.cz
language: Czech
Praha - 17. 05. 2002

    Je čtvrtek 16.května 2002 a já si dodělávám moje velké papírové srdíčko na zítřejší den, který nebude pohodlný, ale bude určitě stát za to.
    Je ono ráno – pátek – 17. května a já si ještě naposledy po 159. kontroluji, jestli mám všechny věci. Fajn. Dospěl jsem k závěru, že jo. Poslední rozloučení s mamkou a vyrážím s taťkou směr Vsetín. Tam jedeme pro ségru Miriam (Mary), která byla celý tento týden na "matematickém soustředění". Ve Vsetíně jsme se třikrát otočili a pětkrát zabloudili. Beznadějné. Z taťkových úst samozřejmě vyletělo pár teď nepublikovatelných slov, ale po dlouhém bádáni jedeme správně. Dojíždíme do Huslenek. "Dobrý den paní, prosím Vás, my bychom potřebovali najít nádraží. Můžete nám pomoct?" "Můžu, ale my tu máme 2 nádraží :-) DO KELU!!!! Fajn. Jedem na to pravděpodobnější! Mary je tu! Naschle paní učitelko!!! :-) a hurá na Prahu, je asi 11 ráno, všechno v pohodě. Cestou jsme se zastavili na obídek, trošku se protáhnout... a před pátou jsme v Praze coby dup. "Teď ještě najít tu Brumlovku!" A opět jsme zabloudili v té stověžaté Pr... ...Praze :-) Po půl hodině ptaní se a stálého bloudění v křečích a nervech, se nám podařilo tu HALU najít. Přijeli jsme tam v půl šesté. "Ještě se nepouští????" První zmatený dotaz... Ohlížím se kolem sebe, ale nikoho nepoznávám. Tak jsem šel k jednomu z těch plakátků s informacemi – co máme u koncertu dělat a otázal jsem se při něm stojících dívek. "Vy jste někdo z vás ta Míša Bezemková nebo Alena Kubíčková???" Chladné zakývání hlavy a výstižné "sorry". Inu dobrá. První trapas. A najednou koukám – kouká na mě. Sylva. Super. Moje kámoška – jediná tady a teď. Parádně jsme pokecali a uvažovali, co se jako bude dít dál. Nedělo se nic. Myslím, že tak před čtvrt na sedm se začali lidi zvedat a cpát. Vpouští se. Já – vystresovaný a zdeptaný, jestli mi budou kontrolovat bágl, tak to by mě asi porazilo. Měl jsem tam foťák a diktafon. Bylo všechno v pohodě. I ti lidi kolem nás. Mám metr osmdesát – tak když jsem se postavil na špičky, pěkně jsem vyčníval mezi tou bandou lidí a viděl jsem všechno přede mnou a navigoval jsem hodně lidí za mnou – kolik to máme k bodyguardům, kolik jich tam je, co se děje... Bylo to zajímavé - až komické. Když jsme se tam prorvali, volali ještě ty dobráky, co měli čísla, tak jsme tam stáli jako joudové... Pak nás nechali jít – ale ve dvojičkách jako ve školce... Došli jsme do haly a já zjistil, že mám perfektní plac, asi 10 m od podia, z pravé strany. Prima. V tuto chvíli bylo před půl sedmou, takže jsme ten koncert stihli... Už jsme si mysleli, že tam venku ztvrdneme... Hezky jsme tam pokecali s lidma, co byli tam u nás, bylo to bezvadné. Hlavně ta CRAZY nálada, čekat na KELLYS... Úplně jsem se klepal – moje nervy... Ještě, že jsme skryli ten diktafon... Pak po pódiu pořád chodili ti technici, co ladili nástroje. Bavili jsme se s tou partou lidí a já jsem pak řekl: "Jde Jimmy". Odpověď... "Asi ti hráblo!" Ne tak moc - byl to on... :-) Prosil nás abychom se poposunuli o krok dozadu, že je to nebezpečné, a že pokud se neposuneme nebudou KF zpívat. Řekl to anglicky, německy a francouzsky, za co sklidil nehorázně veliký aplaus. Zazpíval sám nějaké dvě písničky, pak Wastin' all my time a Cover the road, u čeho jsme se všichni tak pohupovali... Vypadalo to moc krásně. Pak nás ještě jednou prosil, my jsme se samozřejmě VŠICHNI posunuli, ale vepředu se nic nedělo, tak jsme si stoupli zase zpátky. Vždyť tam nenecháme 2 m mezeru, ne? James sám usoudil, že je to beznadějné a řekl, že sourozenci už čekají vzadu a za tři minuty začne show. Mezitím jsme zpívali podle plánu AN ANGEL, no, teda snažili jsme se zpívat, účast byla velmi malá, a když jsme se dopracovali k prvnímu refrénu – Sometimes I wish I were... a najednou strašný jekot a tma. Buch – a začali. Angelo začal hrát na bicí "sólo" Alle Kinder brauchen Freunde, pak mu došlo, že se začíná s písní Special girl. Tak jsme si vyslechli 2 takty bubínků a pak odklepnutí paliček – one, two, one-two-thee-four a začlo SPECIAL GIRL. To bylo moc povedené. Všichni v "kotli" skákali a zpívali, no vlastně ječeli  "WOW, SHE'S A SPECIAL GIRL, I CAN TELL..." Pak následovalo I FEEL LOVE. Na tuto píseň jsem doslova čekal, protože jsem ještě stále nevěřil tomu Paddyho novému sestřihu. No zkrátka se řídím heslem – až uvidím, uvěřím. A teď tomu fakt věřím. Je to fakt pravda... Samozřejmě bylo I feel love spojené s I CAN'T HELP FALLING IN LOVE – myslím, že je to od Elvise, ale nezaručuju – a NO WOMAN NO CRY Boba Marleyho – v podání Paddyho :-) Dále byla AUDREY. Byla moc hezká. NO ONE BUT YOU, kterou Patricia uvedla vlídnými slovy, že máme krásné město - Prahu - "VERY WONDERFUL COUNTRY", což mě velice potěšilo, poněvadž jsem ještě týž den jel přes naši "wonderful country" 378 km a zpátky dalších 378 km. Brrrr! SO MANY TROUBLES. James si samozřejmě zkoušel naše hlasivky. Trvalo to dlouho. Pak James řekl, že teď vystoupí Angelo s NEW WORLD!!! Já jsem byl tak happy! Říkám si, tak to je prima. Oni z té staré písničky udělali nějaký rock, jako z Alle Kinder brauchen Freunde!!! Moc mě to potěšilo! Ale začali hrát NEW MORALS a mně došlo, že James neřekl New world, ale New morals. Tak né, no. Popojedem. Zdálo se mi, že když se v refrénu zpívá podruhé "CREAP INTO YOUR HEART", tak že to tam Christian na basu (kytaru) zkopal, pokaždé v tom refrénu – v té jedné části, ale na MC to je OK, takže to asi byl nějaký můj smyslový omyl... :-) Dále se připlížila Maite a Patricia, postavily se tak krásně naproti sobě a mně už došlo, že to je to "oprášené - vylepšené" EVERY BABY. Krása. Slyšel jsem to na CDs z Dresdnu 2001 a byla to krása. ANOTHER WORLD, které bylo takový průměr. Před koncem bylo vidět na Patricii, která hrála na kytaru, že je nervózní, jako by měla nějaký problém. Co to mohlo být?!? Hrála a odskočila si na kus řeči ke všem částem své výjimečné rodinky a každému něco pošeptala do ouška. No, pošeptala – to asi ne. Musela pěkně řvát. Ale prostě šeptala, protože jsem to neslyšel :-)  Konec a cak – najednou z toho bylo WHY WHY WHY. Byla tma a jenom na tu první dobu – bylo to takové to tu-c-tu-c, tak na to "tu" bylo světlo a na "c" tma, což bylo pěkně drsné. Začalo se mi točit v hlavě a modlil jsem se, aby už byl konec. Pak se zase 'normálně rozsvítilo' a přišla Maite, navedla nás k tomu abychom dělali takové Dododo... a pak Heyhey... Zkusila to s námi, usoudila, že jsme třída a zpívala píseň HISTORY, která na mé MC není. :-( Prostě mi to vypnulo po Why, a pak se to zapnulo až v G. sólu True love. Ale nebudu předbíhat. Byla to moc hezká písnička. Co bych za to dal, aby ji někdo uveřejnil na webu, asi se budu snažit, Jamie, aby vyhrála další měsíc :-) Chtěl bych ji ještě slyšet. Byla vždycky část rychle, část pomalu a pak to naše Dodo a Heyhey. Pak bylo What's the matter you people, které bylo moc hezké. Pak uvedl James Joeyho a následovalo TRUE LOVE. To mám nahranou už tu druhou část, která mě tak dojala. Joey je prostě machr. Přeměnil tam slova tak, že zpíval jako za nás. Ne "give me all your love", ale "give us all your love" a přitom stál jako z kamene, kytaru pověšenou, měl úplně skleněné oči. Tak to prožíval, byla to nádhera. Pak následovalo I WANNA BE LOVED. Krása. Sice Joey v refrénu trošku kiksnul, hrál na tu jeho vymakanou zlatou kytárku, a tak se to nedalo přeslechnout :-) Ale bylo to o to kouzelnější... Když Maite došla k té části "Help me, help myself, ooh," šla si odložit kytaru a až po její malé cestě na kraj pódia ke stojanu na kytaru pokračovala. Měl jsem úplně husí kůži z toho, jak tuhle píseň podala. Bylo to kouzelné. Pak Star pokračovala s větou něco jako "no more cry, this is a party time" a začala SO MANY THINGS. Uprostřed "přikázala" holkám 'be quiet' a chtěla jenom kluky (myslím - aby s ní zpívali :-)) Zpívala tak o 2 oktávy níž, což jsem nedával ani já... Žádná výrazná odezva, a tak vyzývala: "Don't have shy from me..." stejně to moc nezabralo, později dodala: "I like shy guys..." Nakonec chtěla nějakého kluka na pódium, tak já – bez váhání – "Pusťte mě baby!!!" a cpal jsem se dopředu. Nebyly to BABY v pravém slova smyslu, ony byly úplně zlaté a uvolnili mi cestu a pak mě dokonce tlačily dopředu, takže jsem uvažoval, jestli tam chci více já nebo chtějí více ony, abych tam byl já :-) Došel jsem až k části fanoušků pod pódiem "namačkaných na mantinelu", upřímně jsem je politoval. Měl jsem s sebou takové veliké srdíčko, kterým jsem mával a volal "MAITE!!!", ale ona mě neslyšela. No bodejť – vždyť byla na druhé straně pódia, odkud si vytáhla 2 kluky. Zařval jsem na ni ještě jednou, ale ona nehnula ani brvou. Tak jsem na ní v té zlosti zařval "Tak si fuchni!!!!" Z čehož měli srandu ti lidi, co stáli blízko mě. Když jsem poslal Maite k šípku, tak jsem šel volat na Triciu, která stála hned přede mnou, tak asi 4 metry. Zavolal jsem: "PATRICIAAAA!!!" Ona zahlédla to veliké srdíčko, tak se zakoukala a mě s tím metrem osmdesát fakt nepřehlédla. Pěkně jsem vyčníval přes většinu těch lidí (díky Ti za to, Bože) a byl jsem od krku vidět. Když zjistila, že jsem taky kluk, tak se na mě slaďoučce usmála, poslala pusinku a zamávala mi. Potom se zase věnovala své "práci" – sledovat kurz zpívaní od Maite. Já jsem skoro upadl do kómatu, když mi tak zamávala a civěl jsem s otevřenou tlamou... Některé z holek, co byly blízko mě, mi jenom naznačily takovou tu jedničku palcem a ty druhé mě přímo okomentovaly slovy: "Dobrý"... To mě strašně moc potěšilo. Když jsem si to pořádně uvědomil, přišel jsem na fakt, který mě moc potěšil. Od už zmíněné kamarádky Sylvy jsem dostal přáníčko k svátku: "Všechno nejlepší... hlavně ať Ti vyjde ta Praha a ať se na Tebe Barby hezky usměje." Díky. Trošku ses sekla, ale to nevadí :-) Maite dávala zabrat těm klukům, oni sice zpívali trošku "vedle", ale to bylo ještě povedenější, než to být povedené mohlo... Všichni v publiku z toho měli dost srandu, a když to tam rozjeli po svém,  mohla Maite říct: JDEME NA PIVO... Oni by to sami zvládli :-) Pak je Maite raději odpálkovala, vždyť je to koncert KELLY FAMILY, ne HOSTŮ MAITE KELLY... Po (nejenom) pro mě největším zážitku – So many things – následovalo FELL IN LOVE WITH AN ALIEN, taková ta druhá verze, kterou asi ty Češky neznaly, protože začaly strašně hysterčit. Uprostřed představil Paddy jejich "nového-starého" baskytaristu CHRISTIANA, který měl své basové sólo - bylo opravdu špičkové!!!!! Pak ještě představil keybordistu MATHIASE, kterého sólo bylo vcelku nic moc (sorry) – jenom takové doprovody. Opět rozcvičování hlasivek – teď v podání Paddyho – a jako třešnička na dortu – Patrick zpíval: "I'm in love with an alien, I'm in love with a CZECH REPUBLIC!", za co sklidil obrovitánský aplaus. Dále následovalo WINNIE THE POOH, přičemž Tricia řekla, že by chtěla na jeviště nějaké dítko, tak říkám, že bych tam šel? Nezadařilo se mi u Maite, že bych to zkusil, ale sešlo z toho... :-) Bylo to moc hezké. Následovalo LOVE MUSIC 'N' SUN, ve verzi *T*O*P*!!! Byla taková pomalejší, klidnější, ale pěkně rozbalená!!! To mě nadchlo! Pak bylo THE WOLF, konečně tam nebylo to (podle mě) trapné "kvílení" od Joeye (opět sorry). Tato verze Wolfa obsahovala uprostřed takové MINI DRUM SOLO a pak zase část Wolfíka a konec. Pak přišel Päd a zpíval BIG MOUTH ON TV, což moc lidí nečekalo, ale určitě je to potěšilo. Já jsem to už tušil, poněvadž tak to chodilo doteď v Německu. Pak uprostřed zničehonic mezihra a ONE MORE FREAKING DOLLAR. To bylo něco! Další zátěž pro hlasivky... Ale ta byla taková hezčí :-) Ne jenom ono pověstné "E-e-e-o-o...", ale i Čiki-čiki-čiki-čiky-ja-ja-ja..." To bylo dost komické... Samo, že bylo i WE WILL ROCK YOU. Následovalo LORD CAN YOU HEAR MY PRAYER - neuvěřitelné dlouhé, asi 10 minut, tady bylo nejvíce toho našeho zpěvu. TAKE MY HAND, o kterém nic nemůžu psát, protože si ho nepamatuji, jelikož jsem měnil MC v diktafonu a měl nemalý problém. Ale zvládl jsem to. Chybí mi to na MC skoro celé. Pak skandování THANK YOU a jako bonus I CAN'T HELP MYSELF. Bez komentáře. No možná s takovým menším... Sice zní na koncertech jedné nejmenované kapely už od roku 1996, ale pořád je to zajímavé. Opět THANK YOU. BROTHER BROTHER, které zpívali znovu jenom Angelo a Paddy. Nádhera!!! Všiml jsem si, že ti lidi kolem mě tam dost plakali :-) Tuto píseň  nazývám KLENOT. Pak se spakovali a šli. Zase THANK YOU a najednou někdo vzadu začal dupat nohama. Chytlo se to rychle! Všichni dupali, jak jenom uměli. To byl rámus. Se smíchem vylezl Paddy. Vysmátý jako lečo a taky si zadupal na pódiu a začal se smát. My všichni jsme začali dupat 3x tolik, to bylo k nevydržení. Vylezli ostatní Kellyovi a začali zpívat IF I SHOULD FALL BEHIND, píseň Bruce Springsteena, ne jako vždycky, ale v takové rockovější verzi a všichni do toho tleskali. WONDREFUL! Odzpívali, poslední zamávaní, "odložení" si trsátek. A úplný závěr s Paddyho větou:  "We come to you MAYBE in August – September!!!" opět obrovitánský aplaus. Tak – to bylo všechno. Šli jsme ven. Ještě jsem se našel s Martinou z Prahy a předal slíbené peníze. Rozloučili jsme se s Prahou. Mary sedla hned do auta - měla dost. Já jsem ještě šel ukořistit plakát z nástěnky, ale nebyla šance... Sedli jsme do auta a vyrazili domů. Pořád jsem na to myslel, i když mě hladem bolelo břicho, točilo se mi v palici a byl jsem zpocený jako ještě nikdy předtím – úplně celý – od hlavy až k patě. I gel se mi na hlavě roztekl... :-) Bylo to dost drsné. Ale stálo to za to. Byl to můj nejvydařenější den v celém životě. Dobrých chvílí je v životě hodně, ale málokdy se povede celý den. Fotky mi nevyšly. Ale na FanBooky je to dobré. Jinak mám hezké 4. Např. od Maite s těma "jejíma". A nejlepší – ta z If I should fall behind – všech 6 Kellys. Kazeta je celkem dobrá, ale sháním tu píseň HISTORY. Dále bych chtěl poprosit ty, co by mi mohli nabídnout ten velký plakát – KELLY FAMILY 17. 5. 2002 Brumlovka – dám za něj vše co bude v mých silách!!! Samo že sháním i VHS. A doufám, že KF přijedou 'zase', ale do Ostravy - to mám hned po ruce :-) Tuto kapitolu nazvanou "17. května 2002" bych uzavřel slovy: THANK YOU!!!

Back...
 

written by: Kuddel (Germany)
e-mail: hilftev@t-online.de
language: German
Gießen - 11. 06. 2002

    Das Zusammentreffen mit den Kellys war absolut geil und voll in Gießen. Wir wollten ursprünglich nur zur Autogrammstunde, aber dann hat Paddy meine Frau Nicole mit unserer Tochter Denise auf dem Arm gesehen. (Hierzu ist zu sagen, daß wir Paddy, Maite, Patricia usw., u.a. durch unseren Onkel, schon öfters begegnet sind, sie also inzwischen unsere Gesichter kennen.) 

    Er hat Nicole sofort als er sie gesehen hat zu sich auf die Bühne gerufen und sie gefragt ob wir Karten hätten oder ob wir Lust hätten zu kommen. Darauf sagte Nicole natürlich Ja und durfte wieder von der Bühne runter (einige Fans schauten als wenn sie Nicole vergiften wollten von hinten nach) nachdem sie Angelo und Maite noch begrüssen mußte. Das Konzert verfolgten wir dann auf dem Rang, 1. Reihe in Blick auf die Bühne - wie im Kino.

Back...
 

written by: Janine Z. (Germany)
e-mail: hilftev@t-online.de
language: German

Kassel 1999

      Liebe Fans,

      mein Name ist Janine und ich gehöre zu den wenigen behinderten Fans (Blind) der Kellys. Ich hatte schon viel von Fans gehört, aber auf dem Konzert in Kassel habe ich etwas unglaubliches erlebt:

      Es fing mit dem Behinderteneinlaß an. Es schien alles in Ordnung zu sein, bis sich viele Nichtbehinderte mit hereindrängten. Die Sicherheitsleute begannen die Behinderten hereinzulassen, aber sie mußten lange sortieren, bis nur noch Behinderte anwesend waren. Es herrschte eine große Aggression und ein furchtbares Gedränge. Schließlich wurden wir durch zwei Schleusen gelassen. Allerdings stand ich mit meiner Freundin in der Schleuse, in der auch die Abendkasse war. Das machte die Situation nicht gerade einfacher, die Leute wollten Karten und stiegen sogar über die Absperrungsgitter.

      In der Halle ging zunächst alles gut. Die Behinderten wurden in die 1. Absperrung gelassen. Meine Freundin und ich stellten uns nach ganz rechts. Da kamen unsere zwei anderen Freundinnen, die wir beim Einlaß verloren hatten, hinzu. Wir sollten aber nicht lang zusammen bleiben. Der große Sturm, der wenige Sekunden später folgte, riß uns auseinander. Mir ging es sehr schlecht, ich weinte und hatte furchtbare Platzangst.

      Dann begann das Konzert, das wir bis zum 6. Lied vor Schluß sehr genossen (Wir waren zu zweit anstatt zu viert). Dann mußte meine Freundin zu ihrem Zug, was ich ihr nicht vorwerfe. Ich stand also allein zwischen tausenden verrückten Fans.

      Da merkte ich, als Paddy zu "Take my hand" nach unten kam. Die Fans drängten furchbar aggressiv und rücksichtslos zur Bühne. Ein Mädchen stellte mir mit einem schadenfrohen lauten Lachen ein Bein. Ich mußte schnell aufspringen, damit ich nicht überrannt wurde.

      Ich ging freiwillig ganz nach hinten. Da führte mich ein Mädchen, welches keinen Ton gesagt hatte, sanft nach vorn. Ich hörte Paddy noch unten langgehen. Ich fragte die Fans, als ich in der 2. Reihe stand, ob ich durch dürfe, ich könne nichts sehen. "Nööö, dich lassen wir nicht nach vorn!" riefen sie und stellten mir wieder ein Bein. Wieder lachten sie schaden- froh. Ich sprang schnell wieder auf, denn ich spürte schon erste Füße im Rücken. Ich begann furchtbar zu weinen. Aber kein Fan half mir. Sie kicherten noch und freuten sich, in der 1. Reihe zu stehen. Ich versuchte, durchzugehen, aber die Kellyfans stehen wie deutsche Eichen, wenn es darum geht "Päääääähhhhhhhdiiiiiiiiiiieeeeeeeeeeeh" zu berühren.

      Sie sagten noch, was mir überhaupt einfiele, so weit vorn zu stehen. Und wenn mir alles nicht passe, solle ich als Blinde nicht aufs Konzert gehen. Ich solle mir lieber eine CD anhören. Ich wollte nur ganz kurz durch, danach wäre ich freiwillig wieder nach hinten gegangen. Ich weinte für den Rest des Konzertes, und ganz sicher nicht deswegen, weil ich Paddys Hand nicht berühren durfte... Die Kälte und Aggression der Fans hatte mich so erschreckt, daß ich beim nächsten Konzert wieder Angst bekommen werde.....

      Danke an die, die mir zuhören und mich verstehen. Es war sehr schwer für mich, darüber zu sprechen. Aber ich lasse mir nicht gefallen, daß so eine rücksichtslose, kranke Masse alles zerstört. Deswegen werde ich mich auf diesem Weg wehren. Es ist erlaubt, meinen Bericht auf Konzerten als Flyer zu verteilen, vielleicht wachen einige Fans auf???

Back...
 

written by: Míša Bezemková (Czech Republic)
e-mail: MinieB@seznam.cz
language: Czech

Odešel

Myslela jsem, že jde o další hloupý vtip.
Proč to není žert? Cítila bych se líp...
V tu chvíli déšť se začal snášet k zemi,
jako by někdo plakal, tam nahoře v nebi.
On odešel. Tak, jak staří lidé odcházejí.
Odešel tak, jak každý člověk… nebyl jiný,
však milovaly a znaly ho možná i miliony lidí.
Odešel… snad s úsměvem na rtech,
snad s poslední kapkou lásky pro své děti.
Zůstaly tu samy… proč život tak rychle letí?
Do poslední chvíle s ním, jen Bůh viděl, jak se rmoutí.
Pak už musel vážně jít a skrz nebeskou bránu vstoupit.
Ukápla slza u všech, kteří měli ho rádi.
Ke svým dětem se možná jako anděl vrátí.
Co dodat, když nejsou slova, co ten pocit vyjadřují?
Asi prosit osud, aby ti, co po něm zůstali, byli silní.
Proč musel odejít dřív, než viděl svou první vnučku?
Proč se musí jeho rodina halit do bolestného smutku?
Znali jsme ho, vděčni za rodinu, kterou stvořil,
bylo toho hodně, co s nimi a se svou ženou prožil.
Teď jsou zase spolu, někde v nebi svoji lásku sdílí,
drží ochrannou ruku nad těmi, kterým život dali.
Už nikdy nezajiskří jeho oči, už nezazní jeho hlas,
ale část svého života zanechal asi v každém z nás.
Opustil tento svět a z nebe shlíží na nás všechny,
tak se snažme kvůli němu, ať je náš "Kelly-svět" pěkný.
Vzpomínám a stále ve vzpomínkách vidím, jak se smál,
jeho duše odešla, v mém srdci ale žije a bude žít dál!!!

Back...
 

written by: Míša Bezemková (Czech Republic)
e-mail: MinieB@seznam.cz
language: Czech

Chybí nám

Noc, ta tmavá dáma v černé róbě,
smutno a prázdno ve mně, jako v hrobě.
Smrt, ten starý pán v černém fraku,
nebe zas plné rozbouřených mraků.
Snad viděl poslední západ slunce,
když s měsícem si na obloze stráž vyměnily.
Pak jeho srdce přestalo bít a jeho
oči zavřely se naposledy.
Po tvářích kane slza za slzou,
proč živí mrtvým pomoci nemohou?
Věřím, že nezemřel, že jenom odešel,
proč modlitby jeho dětí nikdo nevyslyšel?
Asi ti nahoře nechtěli, aby se tu dál trápil,
když zlá nemoc zasáhla ho svými ostrými drápy.
Snad byl připraven a věděl, že to tak musí být
a že kostelní zvony budou jen pro něj v ten den znít.
Na smaragdovém ostrově, tam na rozlehlých pláních,
našel svůj klid . tam, kde se tiché útesy nad Irským mořem sklání.
Snad odpočívá v pokoji, bylo to jeho poslední přání,
ale našemu smutku a slzám nikdo nezabrání.
Trápíme se, ale ne tak, jako ti, co s ním žili,
které vychoval a kteří s ním v minutě smrti byli.
Cítíme se bezmocní, ale jeho děti se cítily ještě bezmocněji,
když umíral jim před očima, věděli, že zbytečně prosí o naději.
Můžeme jen tušit, co se dělo v jejich mysli a jak moc bolelo je u srdce.
Všichni ale víme, že jsou to oni, kteří teď potřebují síly nejvíce.
Teď stejný zármutek jako před dvaceti lety prožívají,
jejich milovaní jsou stále s nimi, stačí, když se k nebi podívají.
Když jsou smutní a nad jejich hlavami objeví se velký mrak,
věřím, že jsou tam jejich rodiče, kteří je do náručí chtějí brát.
Když jim chybí máminy ruce a něžný vánek dotkne se jejich obličeje,
věřím, že to jsou její dlaně, které utěšují jejich pocity rozpolcené.
Když sluneční paprsky pohladí je po ubrečených tvářích,
věřím, že je to úsměv jejich rodičů, který jim den prozáří.
A když jsou šťastní a na obloze se jasně zářící hvězdy objeví,
věřím, že je to radost, která srdce jejich rodičů zaplní.
Nikdy nezapomenu na to, co udělali a jací byli,
to všechno mi připomíná, jak moc nám a hlavně jim chybí.
Společně spojili tolik lidí svou nádhernou hudbou
a teď zas jejich děti radost a štěstí rozdávají náručí plnou.
Ty obrázky velké šťastné rodiny pořád před sebou mám,
a proto si tu nejkrásnější vzpomínku na ně navždy uchovám.

Back...