written by: Petr (Czech Republic)
e-mail: mysticknight-petr@seznam.cz
language: Czech
Poprvé na vlastní oči

    Bylo to někdy v listopadu 1996, kdy jsem se ostatně jako asi každý fanoušek Kelly Family poprvé dozvěděl o jejich koncertu v Ostravě. A zároveň to bylo poprvé, co jsem začal vážně uvažovat o tom, že bych je mohl vidět na vlastní oči. Do té doby mě to ani nenapadlo a nenapadlo by mě to dál, kdyby to nebyl koncert právě v Ostravě. Praha byla v té době pro mě něco tolik nedosažitelného, jako je dnes jakékoli město v zahraničí, ale Ostrava???!!!
Trochu mě to žralo, protože jsem věděl, že když příjdu s tím, že chci jet, tak nepochodím dobře a při představě, že bude moje milovaná skupina hrát tak blízko a já u toho nebudu, mě hrozně ničila. Samozřejmě, že jsem dobře nepochodil. Ne snad z finančních důvodů, ale....
    Vlastně ani nevím proč. Podobný tip koncertů byl u nás - na venkově - příliš extravagantní. Nikdo v okolí s tím neměl zkušenosti. Pro většinu lidí to byl symbol davového šílenství, při kterém se konají krádeže, újmy na zdraví a podobně. Já měl 13 a to bylo opravdu trochu málo.
    Přesto jsem to nevzdával, ale až do dubna jsem počítal s tím, že nepojedu. Bylo to pro mě o to horší, že holka, se kterou jsem kamarádil a fandil od  samého začátku našeho fandovství (už se o Kellys nezajímá asi 3 roky) už měla doma lístky. A nejen ona, ale i každý sebemenší fanoušek v okolí (a ještě jednou malá statistika - dnes byste v našem okolí hledali fanouška, byť jen sebemenšího velmi těžce, z čehož vyplývá, že jsem zbyl jenom já).
    Až díky dubnovému koncertu v Praze se to pohlo. Nova z něj dala reportáž do hlavních zpráv a při pohledu na ty obrázky a na mě rodiče obměkli a řekli mi, že bych tedy snad mohl jet. No jenže si to rozmysleli trochu pozdě, protože lístky byly rozprodány již pár týdnu po zahájení prodeje a teď, necelý týden před ostravskou kelly-show mi bylo trapné se vůbec někde zeptat, protože by si asi každý klepal na čelo. Nicméně jsem tenhle trapas překousnul a šel se zeptat do cestovky pořádající zájezd na vystoupení a ti mi s úsměvem na rtu řekli už jenom to, co bylo jasné. Lístky vyprodány!!!...ale.... často že se jim prý stává, že si to někdo buď na poslední chvíli rozmyslí nebo onemocní a lístky je nucen vrátit, tak ať se zeptám ještě těsně před dnem D. To jsem taky udělal. Koncert byl v úterý a já jsem šel do zmiňované cestovky den předem, tedy v pondělí. Lístky byly, tak jsem celý vyveden z míry jeden koupil a druhý den jsem s mou kamarádkou nasedl do autobusu, který nás vezl směrem k Ostravě.
    Na událost, na kterou nikdy nezapomenu, se to událo trochu rychle, nemyslíte? Já si to vlastně ani neuvědomoval. Došlo mi to až když jsme s Pecesem, který se linul z autobusových repráků, přijížděli k sluncem zalité Vítkovické hale a nepopsatelném davu, který ji obléhal. Hrozně mě zaujaly všudepřítomné stánky s kellyovskými suvenýry. Vše dýchalo takovou pohodovou atmosférou. Koupili jsme si neonové tyčinky, našli místo na tribuně a čekali. Asi jsme se líbili prodavačce s výše zmiňovaným materiálem, tedy jedné z mnoha podobných prodavaček, která za námi přišla s velkou bednou a my jsem si prohlédali okouzlující pohlednice, kalendáře, live-booky, obaly videokazet a všechny ty plakáty. Něco jsme si nakonec i koupili a to jsme si potom prohlíželi a spokojeně jsme nasávali tu příjemnou atmosféru a čas nám docela utíkal, ani nervózní jsme nebyli - byl to naprostý opak druhého koncertu, který jsme společně navštívili o půl roku později.
    Pár vteřin po sedmé tam pořád tak spokojeně sedíme, čas nevnímáme a mluvíme a prohlížíme a vtom se zhasnou světla a my společně s dalšími tísícovkami lidí začneme hlasitě vítat naše oblíbence. Vtom v pravé části haly prořeže tmu bílý proužek světla a rozšíří se na osm postav, které se dají do pohybu a kráčí po schůdkách jeden po druhém, s úsměvem na tvářích na jeviště. Ta devátá již sedí za bicíma a klasickým odklepáváním paličkami startuje show. Ozve se první melodie, jeviště září jasnými barvami a do našich uší se line notoricky známá melodie jednoho z nejtemperamentnějších songů - When The Boys Come Into Town. Bylo to opravdu nádherné pozorovat Maite v sametovém fialovém kostýmu, jak dovádí s Johnnym a tancuje okolo Kathy. Nádherné bylo ale především to, že na jevišti stálo všech devět sourozenců. Nikomu to tehdy nepřišlo nějak zvláštní. Bylo to prostě normální. Dnes už mi to připadá hrozně zvláštní, neboť to pro Kellyovy byl jeden z mnoha koncertů. Nic, co by se natáčelo, nic, co by si měli nějakým způsobem zapamatovat. Prostě jedna z tísíců běžných akcí a oni přijeli všichni. Byla to snad poslední akce, při které je v plném počtu bylo možno zahlédnout. Později už to byla obrovská zvláštnost a nepředstavitelné štěstí.
    Po prvním songu příšel na scénu Joey se Staying Alive a potom Paddy s Key To My Heart. Patricia měla černé brýle a krásné oranžové střapcové šaty. Co mi výrazně utkvělo v paměti: po doznění Key To My Heart ji vzal jeden z bodyguardů za ruku a přivedl ji na rampu. Patricia si vzala do ruky jednu z malých oranžových infokartiček a řekla svým nádherným hlasem, jaký je jejich význam. Když spustila You Belong To Me, byl to pro mě ten nejdojemnější zážitek od doby, co jsem Kellyům fandil a ani dnes, po čtyřech letech a ještě jednom pozdějším koncertě nebyl tento okamžik ničím pokořen. Pak přišla Barby a spustila další moji oblíbenou písničku Break Free a po ní Maite s mou druhou nejoblíbenější písničkou Roses Of Red. Dál už  si nepamatuju, jak šly písně za sebou. Vím jen, že moje oblíbená Patricia zazpívala ještě First Time, White Christmas a We Are The World a to bylo vše. Díky doznívání otřesu mozku byla nejméně výraznou osůbkou na jevišti a k mému zklamání dokonce ani netancovala při White Christmas ani při Wearing Of The Green.
    Když pak o půl roku později vtrhla při první písničce na jeviště, v nádherných béžových šatech, s natočenými vlasy, nádherně - přiměřeně nalíčená, krásně štíhlá a plná energie, když později při Wearing Of The Green tancovala a s Jimmym, při každé rockové písni pařili s kytarama, byl to můj druhý nejdojemnější zážitek z Kellys.
    Vraťme se ale zpět na květnový koncert. Úžasnou náladu měl třeba Jimmy. Když šel pak dokument z dubnového koncertu v Praze, tak mi bylo jasné, že v Ostravě se mu líbilo mnohem více. Při Nanana pronesl na začátku skvělou a velmi dlouhou děkovnou řeč, a pak si vzal z prvních řad transparet, ukázal ho celé hale a s laskavým úsměvem jej zase vrátil. Při Ares Qui zase společně s Johnem tancovali do rytmu v šaškovských kloboucích a při tom měli v rukou shakery. Nakonec mě ještě moc potěšil rockovou písničkou Cover The Road, kterou mám hrozně rád.
Kathy byla velmi milá. Možná, že se mýlím, takže mi všichni ti, co to ví určitě, promiňte, ale mám pocit, že koncertní úkázky ve videoklipu Nothing Like Home natočili Kellyovi právě v květnu v Ostravě. Nejenže oblečení je naprosto totožné, ale vzpomínám si, že když Kathy s akordeonem zpívala právě tuto písničku, kolem ní poletoval dokola kameraman a to vím naprosto jistě (pozn. myslím ty černobílé koncertní ukázky. Při pohledu na strop haly na barevných záběrech je mi jasné, že to v Ostravě není).
    Ještě dnes, když zavzpomínám, cítím příjemný teplý vzduch nádherného jarního počasí, kdy se koncert uskutečnil. Vzpomínám si, jak Paddy sliboval koncert v srpnu a potom se všichni začali rozcházet. Vzpomínám si i na teplý večer a poklidý odchod obrovského davu, který se pohyboval z každého halového východu. Bylo to moc fajn a mě moc mrzí, že šance na zopakování, je dnes už téměř nulová.

Back...
 

written by: Aneta Ceháková (Czech Republic)
e-mail: aneta_kelly@email.cz
language: Czech
Kelly Family ve Staffelsteinu

    Byl večer 8. 7. 2000, venku hustě pršelo a má kamarádka Pavla a já jsme ležely v posteli a představovaly si, jak asi bude vypadat zítřejší den, kdy konečně zase uvidíme naše milované Kellyovy. Samozřejmě, že ten večer ani jedna z nás neusnula.
    Do německého Staffelsteinu,kam nás odváželi moji rodiče, jsme vyrazili asi v půl druhé ráno a po nekonečně dlouhé cestě jsme tam dorazili asi v půl sedmé ráno. S Pavlou jsme vystoupily a rodiče odjeli pryč s tím, že se večer po koncertě sejdeme. Na veliké louce tam čekala asi stovka fanoušků. Nikdo se nenechal odradit ošklivým počasím - celý den bylo asi 9 stupňů, což na červenec není zrovna moc a většinu dne silně pršelo. Pořád jsme někde chodily, abychom se aspoň trošku zahřály. Když jsme se jednou vracely z "procházky", viděly jsem, jak proti nám jede stříbrný Mercedes a za ním bílý mikrobus. Nevěnovaly jsme tomu pozornost, protože tam celý den jezdila auta z televize. Byl to pro nás docela šok, když jsem se podívaly do oken mikroubusu a viděly Angela, jak nám mává a usmívá se na nás! Bylo to krásný! Po tomhle skvělým zážitku jsme se vrátily na svá místa a čekaly asi do půl sedné, než jsem se dostaly na svá místa v hledišti, asi 10 metrů od pódia. Myslím, že bychom byly mnohem blíž, kdyby tam nebyly "organizátorky", které všechno už od rána organizovaly opravdu "úžasně". Spousta holek předbíhala díky své známosti s ochankou. Ale i přes to jsme měly docela dobrá místa a těšily se na začátek show.
    Tento koncert byl vyjímečný tím, že nikde nebyly žádné bariéry a všichni seděli na zemi. Asi půl hodiny před koncertem se spustil tak prudký déšť, který trval i přes celou show, že pořadatelé uvažovali o tom, že ho zruší. Naštěstí se tak nestalo a přsně v 8 hodin se ozvalo: "Ladies and gentlemen welcome The Kelly Family!!!" Byly jsme štěstím bez sebe když Kellys přiběhli na pódium. Bohužel ale chyběl Johnny, Barby a Kathy. Svou dvouhodinovou show odstartovali svižně písní Why Why Why, pokračovalo se s Thunder, při níž Jimmy předvedl svůj nový úplně krátký sestřih. Dále pokračovala Patricia s překrásnou Paddyho písničkou Looking For Love, při které běhá mráz po zádech. Po celou dobu koncertu byla úžasná atmosféra, úplně jiná než na koncertech v obřích halách. Byli jsme si s Kellys tak nějak blíž! Kdo to nezažil, ten si to asi ani nedovede představit. Třetí písní od konce byla One More Freaking Dollar, při níž šla Maite do publika směrem k nám. Chtěly jsme jí předat naše dárky, ale v tom tam přišli dva bodyguardi a odvedli ji zpět na jeviště. Pak následovala Take My Hand, při níž Paddy udělal svou tradiční túru kolem prvních řad. Nakonec všichni Kellyovi poděkovali fanouškům za krásnou atmosféru, popřáli šťastnou cestu domů, poklonili se a odešli z jeviště. Naposledy se vrátil Paddy s Angelem a všichni věděli, že bude následovat I Can't Help Myself, před níž Angelo řekl, že jim bylo ctí hrát pro nás tento večer. Po poslední písni kluci naposledy poděkovali a zamávali dokonale promoklým, ale šťastným fanouškům.

Back...
 

written by: Heidi (Czech Republic)
e-mail: heidii@centrum.cz
language: Czech
Výlet do East Grove

    Letos začátkem prázdnin jsem odjela s kamarádkou Alčou (ex-Kellyfan) na třítýdenní jazykový kurz do irského Corku. Cork jsem vybrala záměrně, protože se nachází jen sedmnáct kilometrů od Cobhu, kde mají Kellyovi svoje sídlo East Grove. Byla jsem rozhodnutá se k domu za každou cenu podívat a tajně jsem doufala, že bych se tam mohla setkat s některým ze členů mojí milované rodinky. Vypravily jsme se tam hned první volné odpoledne. Cobh je skutečně nádherné přístavní městečko - mimochodem, byl posledním přístavem Titaniku a právě přes Cobh opouštěli Irsko v 19.století emigranti, ke kterým patřili i předkové Kelly Family. Neměla jsem vůbec ponětí, kde East Grove hledat, a tak jsem se rozhodla zeptat na cestu v jednom z místních obchůdků. Starší paní za pultem byla moc milá, dokonce věděla, kdo jsou Kellyovi (v Irsku je jinak nikdo nezná), ale pak mi řekla, že Kellys před časem dům prodali. Byla jsem v šoku, protože tohle jsem vůbec netušila! Nakonec se ukázalo, že East Grove je navíc dost daleko za městem (asi 5 mil), a tak jsem se rozhodla odložit jeho návštěvu na další týden, až budu mít víc času. 
    Další výlet se konal poslední pátek hned po škole - celou cestu na nádraží jsme běžely a vlak jsme nakonec stihly jen tak tak. Kupodivu nebylo těžké sehnat v Cobhu taxíka - jela jsem nakonec sama, protože kamarádka mě považovala za blázna, když chci vidět dům, který už Kellyům vůbec nepatří, a totéž si zřejmě myslel i taxikář, který mi informaci o jeho prodeji jen potvrdil. East Grove byl na klidném místě, vzdálený od ostatních domů, okolo jen pole a jinak nic. Přijeli jsme před hlavní bránu a všechno, co jsem mohla vidět, byla vysoká zeď a za ní stromy.  Dům nebyl vidět ani trochu. Taxikář prohlásil, že dokud dům patřil Kellyům, nebylo možné se za bránu dostat. Také teď byly všude kolem kamery a dřevěné tabulky s nápisy "soukromý majetek, vstup zakázán". Ale brána byla otevřená dokořán! Nakonec se mi podařilo taxikáře přesvědčit, abychom vjeli dovnitř. Jeli jsme mírně z kopečka dlouhou cestou, po obou stranách plno stromů, takže si člověk připadal jako v zeleném tunelu. Sem tam další výstražné nápisy a kamery, ale žádné poplašné zařízení se nespustilo, nikdo nás nevyhazoval, a tak jsme pokračovali dál. Po mnoha zatáčkách jsme konečně dorazili na plácek přímo před hlavní dveře, kde jsem vystoupila. East Grove stál přímo na břehu mořského zálivu, kde kotvilo několik loděk, obklopený lesíkem, kterým jsme přijeli. Bylo skutečně vzrušující stát přímo před domem, kde Kellyovi žili, kde trávili Vánoce, a který si tak pečlivě hlídali před fanoušky!! Vzala jsem foťák a začala fotit. Najednou vyběhl přede dveře menší pejsek a začal štěkat. Všimla jsem si, že v přízemí domu je rozsvícený lustr, což mě mírně znepokojilo. A vtom se odněkud vyřítil obrovský šedý pes, takže jsem bleskově vletěla do auta a rozhodli jsme se raději vrátit zpátky. Naštěstí se mi povedlo udělat pár fotek, ale litovala jsem, že se mi nepodařilo dům obejít a prohlédnout ze všech stran. 
    Ačkoli jsem East Grove navštívila v době, kdy už Kellyům nepatřil (v opačném případě bych se asi jen těžko dostala za hlavní bránu), a tudíž se ani s žádným z nich nesetkala, byl to krásný zážitek, na který nikdy nezapomenu. A lze jen těžko pochopit, proč se vlastně Kellyovi vzdali svého nádherného pohádkového sídla na jednom z nejromantičtějších míst v Irsku...

Back...
 

written by: Josef Grendziok (Czech Republic)
e-mail: grendziok.josef@seznam.cz
language: Czech
Sraz Kelly fanoušků - 4. 8. 2001

    Dne 4. 8. 2001 se konal v Ostravě před palácem kultury a sportu sraz Kelly's Fans. Byl to jedinečný zážitek pro všechny, kteří tam byli a nebojím se říct, že ti, kteří o tomto srazu věděli, tak zaváhali, když nepřišli. Dá se říct, že i když na tomto srazu bylo celkem dvanáct lidí, tak jej všichni využili k seznámení s novými lidmi a výměně svých zkušeností. Prodávaly se zde fotky všech Kellyových a povídalo se o všem, co je v této skupině nového. Mluvilo se také o tom, kde, kdy a jak se zase The Kelly Family objeví na veřejnosti. Velkým zážitkem bylo taky to, že se zde sešlo pár dobrých lidí se s stejným zájmem o jeden styl hudby a také velice potěšilo organizátory Martinu, Markétu a Renátu to, že přijeli fanoušci až z Čech konkrétně, z Jihlavy a z Karlových Varů.
    K dobré náladě přispělo také to, že si všichni společně dobře zazpívali a to i bez kytary, která sice je velkým přínosem, ale myslím, že těm, kdo tam byli vůbec nechyběla.  Sraz trval zhruba pět hodin a v té době se všichni dobře bavili. Za toto pěkné a milé odpoledne patří dík především organizátorům Martině (Jamie), Markétě a Renátě. Když se všichni postupně rozcházeli a loučili se, tak byla vidět na tvářích účastníku spokojenost a dobrá nálada. Bylo to možná také tím, že si někteří vezli domu petice, kterými se snaží fanoušci obnovit koncerty The Kelly Family v ČR. K peticím bych ještě dodal, že vyšly zásluhou Markéty a Renáty, které již na nich shromáždily spoustu podpisů. Snad můžeme doufat, že se dostanou do těch pravých rukou a že se opět Kelly's objeví v ČR. Proto za sebe děkuji za zdárné zorganizování srazu a doufám, že se budou takové akce v Ostravě objevovat častěji.

Back...
 

written by: Michaela (Czech Republic)
e-mail: MinieB@seznam.cz
language: Czech
Laa an der Thaya - 30. 06. 2000

    Na tento den jsem se moc těšila, i když jsem vlastně nevěděla, jestli se na koncert dostanu. Radost se tím víc násobila, protože to měl být můj první koncert v zahraničí a zároveň první stadiónový "OPEN AIR" koncert. Den mi začal okolo půl páté. Pak probíhalo vcelku normální ráno, protože jsem si musela dojít ještě do školy pro vysvědčení. Každá minuta se nevýslovně vlekla. Konečně jsem kolem deváté hodiny dorazila domů, převlékla se, zkontrolovala věci a nedočkavě čekala na telefon kamarádky, že pro ni můžeme dojet. Cesta do Hevlína se trochu protáhla díky objížďce, ale přibližně okolo čtvrt na dvě jsme dorazili na hranice. Lístky jsme jeli koupit do Raiffeisen banky přímo v Laa an der Thaya, ale zjistili jsme, že mají otevřeno až od dvou hodin, a proto jsme jeli hledat Messegelände, místo, kde se koncert měl konat. Všechny  vchody už hlídala ochranka a před stadionem čekali fanoušci. Nebylo jich tam tolik, a tak se trochu rozplynula naše představa o tom, že budeme stát někde vzadu, odkud nic neuvidíme. Pak jsme dojeli zpět do Raiffeisen banky, kde jsme horko těžko porozuměli, že tam už vstupenky neseženeme a musíme si je koupit přímo na koncertě u pokladny. Dojeli jsme tedy zpět ke stadionu a zabrali si místa. Po chvíli sezení se ale začali fanoušci scházet u pokladny a tak jsme se také zvedli a šli koupit lístky. Pak už jsme jen seděli, bavili se s ostatními fanoušky, kteří přijeli z různých koutů Evropy a čekali na šestou hodinu, kdy se mělo pouštět k pódiu. Na tomto koncertu bylo spousta  fanoušků z ČR a ze SR a české vlajky byly snad všude. Viděla jsem i hodně českých a slovenských transparentů, např. "Tell me why, tell me why Austria - yes and Czechien - no???", "Czech repulic love and miss you", "We'ĺl never visit Gymnich, 'cause we love you", apod. Po nějaké chvíli jsme už slyšeli zvukovou zkoušku - Angelino na bicí, Jimmy, Maite, Paddy, který zpíval Big mouth on TV - prostě nádhera.  Okolo čtvrt na sedm se všichni začali zvedat a řadit. Organizátoři byli ale mnohem přísnější, než jaké jsem zažila na koncertech v Čechách. V každém koridoru stáli dva bodygardi a spoustu jich obcházelo kolem. Všichni si museli sednout a nikdo se nesměl zvedat. Pak jeden z hlavních bodygardů ukázal vždy na dva nebo tři fanoušky a ti pak mohli odejít ke kontrole. Tam nás prošacovali, prohledali batohy a teprve potom jsme mohli odejít, tedy spíš odběhnout na stadión. Velkým překvapením bylo, když jsme zastavili v sedmé řadě pod pódiem. Písničku po písničce jsme se pak posunovali stále blíž a nakonec jsme skončili ve čtvrté řadě. Lidé za námi stále přibývali a každá minuta mi přišla hrozně dlouhá. Myslím, že bylo prodáno přes 2000 vstupenek (mimochodem na Kellys docela drahých - 360 šilinků), ale protože toto vystoupení bylo v rámci oslav 850. výročí založení Laa an der Thaya, po hodině vystupování mohli chodit na koncert lidé i bez vstupenek. Po pódiu neustále pobíhali organizátoři a technici, kteří ještě doupravovali hudební nástroje, reprobedny a osvětlení. Když se začala blížit osmá hodina, všichni už chtěli vidět Kelly Family v celé jejich kráse a tak se průběžně skandovalo "Kellys" a "We want Kellys". Přibližně v osm hodin a pět minut přišel k mikrofonu jeden z techniků, omluvil se za zpoždění a řekl, ať přivítáme Kelly Family.
    To už si za bicí sedal Angelo a z levé strany pódia vyběhlo zbylých pět Kellyánků - Patricia, Paddy, Jimmy, Maite a Joey. Ostatní se bohužel koncertu nezúčastnili. Patricia měla na sobě černé šaty  bez rukávů, vepředu s kanýrem, vzadu zavázané, černé silonové punčocháče a rozpuštěné vlasy. Měla buď rozseklý dolní ret, nebo opar. Paddy bílou košili, zelené široké kalhoty pod kolena s kšandami, bílé podkolenky stažené ke kotníkům, hnědé kožené kotníčkové boty a vlasy svázané silnou hnědou gumičkou. Jimmy tmavé kalhoty s hnědým páskem, světle zelenou košili (pak světlou) a světlý klobouk a černým pruhem - vlasy samozřejmě krátké. Maite byla hezky namalovaná, měla černé triko s dlouhým rukávem a modré rifle, v krátkých rozpuštěných vlasech jí to seklo skvěle. Joey měl světle šedivé kalhoty, "keltské" přilínavé triko, na něm šedivou pletenou vestu a svázané vlasy. Angelo byl oblečený podobně jako Maite - také černé triko s krátkým rukávem a modré rifle, dole ohrnuté, bílé botasky s barevnými pruhy, svázané vlasy a brýle s černými obroučky.
    Koncert začal písničkou Why, why, why - v podání Joeyho a Paddyho. Jeden refrén jako obvykle zpívali na Paddyho pokyn "everybody" fanoušci. Thunder - zase jeden bláznivý kousek Jimmyho, který byl na tomto koncertě vážně skvěle ztřeštěný, pořád se smál a prováděl různé blbiny. Na konci se opět, jako většina jeho písniček pořádně protáhla. Jimmy se při poslední sloce zasekl, zpíval naschvál falešně, omlouval se a prosil, ať mu dáme ještě šanci to napravit a abysme se mu nesmáli. Řekl, že nás tam sice není hodně, ale zato jsme skvělí a vypadá to na perfektní koncert. Po této písni přišla Patricia, přivítala nás, poděkovala, že jsme přišli a oznámila, že bude zpívat písničku, kterou napsal Paddy a začalo Looking for the love - vůbec jsem netušila, že ji na koncertě taky uslyším, protože ji snad ještě nikdy nehráli, co si pamatuji. Celou ji odzpívala Patricia svým nádherným hlasem. Následovala I feel love, zpívaná Paddym, Angelem a Maite. K mikrofonu přišla Maite, zeptala se nás, jesli je všechno v pořádku a oznámila novou písničku, která se jmenovala So many things I wanna do - moc hezká, jak jinak, hrála při ní na španělskou kytaru. Hned zezačátku se spletla,  přestala hrát a říkala, že něco nesouhlasí. Poté, co Paddy ukázal, že je všechno v pořádku, začala ještě jednou a řekla, omlouvám se, jsem jenom blondýnka. I will be your bride - Angelo při této písničce nehrál na kytaru, ale na konga, které měl zavěšené na krku. Fell in love... Před písničkou Paddy předzpíval dvě melodie, které jsme opakovali. Místo Kathy nezpívala Patricia, ale Maite. I'll swim - před touto písničkou nám Paddy opět zazpíval dvě melodie, které jsme opakovali a řekl, že je to pěkné. Opět nastal problém s kytarou. Jimmy si dělal srandu, že nejde proud a tak kytary už nebudou hrát. Tím rozesmál tým techniků. Po Paddym odzpíval svou sloku Angelo za bicími a přidala se Maite, která skákala a odhodila stojan od mikrofonu na zem. Poté následovala Patricia, která chtěla ten stojan zvednout, ale nějak se jí to nedařilo, musela se k němu shýbat asi třikrát, řekla něco o tom, že takové už jsou živé koncerty a smála se. Taky se omlouvala jednomu bodyguardovi, protože ho nechtěně tím stojanem praštila do hlavy. Protože už ale hrála hudba, začali jsme zpívat First time sami, ona pak začala znovu od začátku a samozřejmě nás nechala zpívat jednu sloku a po poděkování začalo Another world. Jimmy ale písničku pozastavil, protože něměl kytaru, skandovalo se Joeyho jméno. Myslím že při této písničce dostal Joey bílomodrý obleček na miminko. Navázali s Key to my heart, která samozřejmě začala ONE, TWO ... ONE, TWO, THREE, FOUR .. a byla v trochu jiné, rockovější verzi. Paddymu i Joeymu to ladilo skvěle, při kytarové mezihře se skandovalo Joeyho jméno. Every baby - tentokrát při něm Maite neseděla, pouze oznámila, že následující písnička bude z alba Almost heaven a abychom ji všichni zpívala s ní. Po skončení se skandovalo její jméno. An angel - ani jsem nedoufala, že tenhle hit budou hrát, když chybí Kathy. Angelo zpíval sám celé své sloky písničky, kromě přeposlední, kterou místo Kathy nahradila Maite. Angelo zpíval níž v krásné melodii. Hallelujah - opět Joey, který ukazoval neustále rukou k nebi, ostatní roztleskávali. Rock'n'roll stole my soul v Jimmyho verzi - k té nemůžu mít absolutně žádné výhrady - Jimmy byl jednoduše úžasný. Běhal po pódiu, v mezihrách si s námi povídal a nakonec zapomněl text, takže jsme to museli odzpívat za něj. V polovině se nás ptal, jestli známe slova, jak dál písnička pokračuje a zpívali jsme "Beans, beans...". I po skončení jsme ale Jimmyho jen tak odejít nenechali, stále se skandovalo jeho jméno, dokonce nám pomáhala i Maite, která nás znovu rozezpívávala. Došlo to tak daleko, že musel na konci s námi zpívat refrén snad osmkrát a pak jsme si vykřičeli ještě první sloku navíc. Ares qui - před touto písničkou chtěl Paddy, abychom vždy třikrát po sobě rychle tleskali a pořád to opakovali, ale neustále se nám posmíval, že to děláme špatně. Písničku začali asi třikrát, ale Paddy ji vždy přerušil, chtěl vidět naše ruce a znovu nás roztleskával. Nakonec řekl, že tleskáme moc rychle a ať to zkusíme podle Angela, který nám rychlost udával pomocí bicích. Zpívali Paddy a místo Kathy a Barby pak Maite, která u toho tancovala nějaké španělské tanečky. Poslední sloku zpíval Jimmy. Paddy se pak zeptal, jestli s ním budeme všichni zpívat a museli jsme zase opakovat jeho melodie. Jeden z techniků přinesl dopředu pódia malou "barovou" židli, Paddymu podal modrou kytaru a všem bylo asi hned jasné, co začne. Paddy se posadil, oznámil, že přijde písnička, kterou složil pro svou maminku - Mama. Publikum bylo v tu chvíli perfektní - neozval se ani jeden hlas, který by ječel, všichni zpívali sborově s Paddym. V mezihře se objevila Maite (měla místo riflí černo-fialovou dlouhou sukni) a na levé části pódia tancovala stejně tak krásně, jako v klipu. Paddy mezitím zpíval hrozně smutné melodie a takovým úplně jiným hlasem, že jsem zpočátku myslela, že to zpívá Maite. Maite pak odešla ke konstrukci a až do konce písničky tam stála opřená. Po mezihře přišel k Paddymu Angelo a spolu odzpívali poslední refrén "Mama, oh I miss you sometimes...". Pak Paddy vstal, řekl, že jsme byli skvělí, poslal vzdušný polibek k publiku a oznámil, že začne Angelovo drum solo. To bylo perfektní, tradičně se střídavě skandovalo "Angelo" nebo "Hey" do rytmu, kdy Angi ukázal paličkami. Angelův výstup byl docela dlouhý. Ke konci si potom rozpustil vlasy, už mu trochu dorostly, teď je má pod ramena. Při sólu ale jenom neseděl, několikrát se zvednul, obcházel bicí a přitom pořád hrál. Pak samo sebou nemohlo následovat nic jiného než Joey se svým The wolf - před kterým nám opět pěkně zavyl. Tentokrát nemohl vylézt na žádný reproduktor, protože byly pod a nad pódiem. Ani nám nepředvedl žádné salto, ale byl stejně jedinečný a zase se skandovalo jeho jméno. Potom vyměnil kytaru a začalo Angels flying. Jimmy se opět někde zapomněl s kytarou. Na konec této písničky navázali začátek Warrious of love. To byla překrásná nová písnička Jimmyho. Paddy při ní hrál hodně vysoko na keyboard. Please don't go - Patricia ji nezpívala u piana (to tam tentokrát vůbec nebylo), ale sama v popředí. Pak k ní přišel Jimmy a odzpívali nádherný duet. Ani by to nebyl Jimmy, kdyby zase něco neprovedl. Při druhé sloce jsme s ním zpívali mezizpěv a při posledním refrénu Jimmy ustupoval před Patricií, která mu zpívala "If you can't take my love...". Pak když se zpívala "Please don't go.", říkala Pat. Jimmymu "Co? Prosím odejdi? Víš ty co? Tak si jdi domů, Jimmy, jdi domů." Bylo to moc kouzelné a srandovní - Patricia i Jimmy se neudrželi a smáli se. Při poslední sloce řekla Jimmymu, "so come my brother", ale on se stejně nechytal. Pak se skandovalo jeho jméno, on přišel k mikrofonu a řekl "Hello, I'm Jimmy". Poté přišel Paddy a oznámil, že budou zpívat jednu starší písničku v němčině. Byla to rychlejší nová verze Alle Kinder brauchen Freunde - začal zpívat Paddy, potom přišel k druhému mikrofonu Jimmy, který už asi pozapomněl text, a tak si ho přinesl napsaný na papíru a občas zpíval podle něj a dělal, že se v textu ztratil. Potom si s námi Paddy povídal a ptal se nás, jestli chceme zahrát něco v němčině. Nikdo samozřejmě neodporoval, a tak začal hrát Marmor, Stein und Eisen bricht, Anton aus Tirol od DJ Ötziho a Angelo začal Ich vermiß dich wie die Höle od Zlatka z Big brothers. Při ní přilítl na pódium transparent, na kterém bylo napsáno Big Kellys. Paddy vyprávěl něco o tom, že až už nebudou dělat muziku, vymění Gymnich za něco na veřejnosti. Někdo z Kellys řekl, že to je pak budeme moci vidět, jak se sprchují. Nato Paddy odvětil "ne, to v žádném případě". Navázali s One more freaking dollar - zpíval ji Paddy s Maite. Asi v polovině se nás zeptal, jestli budeme opakovat po něm. Odpověď se mu asi nezdála příliš nahlas, a tak se zeptal ještě jednou. Když všichni souhlasili, začal předzpívávat a my po něm opakovali. Pak si pozval na pomoc Maite. Podle ní musuli opakovat melodie holky a pak podle Paddyho kluci, nakonec předzpívávali Paddy s Maite dohromady a opakovat jsme tyto melodie museli holky i kluci společně. Paddy se zeptal, kolik je tam kluků a kolik holek. Pak oznámil, že je to "fifty-fifty". Na závěr se Paddy napil vody, postavené u bicích, a vyprskl ji vodotryskem na fanoušky pod pódiem. Poté oznámil, že přijde písnička, při ní všichni spojí ruce a samozřejmě začalo Take my hand, při kterém nesmělo chybět Paddyho podávání ruky prvním řadám. A najednou se Kelly Family loučili za skandování "ZUGABE". Všichni odešli, dopředu přišel jeden z techniků, upravil dva mikrofony a my si počkali na závěr - I can't help myself - ještě před začátkem nám Paddy řekl, že jsme byli dnes večer skvělým publikem, spolu s Angelem poděkoval, pochválil nás a Angelo nás pozval na jejich vystoupení do rakouského Welsu, které se konalo druhý den - 1. 7. 2000. Po skončení Angelo rychle zmizel. Paddy ještě chvíli zůstal u mikrofonu, hodil nám trsátka, poděkoval za naši věrnost a řekl, že jsme byli úžasné publikum. Nakonec řekl, že si u stánků můžeme koupit jejich trička, kazety a všechno možná, popřál, ať dojedeme dobře domů, naposledy zamával a zmizel.
    Na tomto koncertu sice nebylo příliš fanoušků, ale zato jedinečná atmosféra. Nikde jsem neslyšela žádné hysterické výkřiky, pouze zpěv, skandování, dárky, milé transparenty... A právě díky tomu byla v Laa asi tak krásná atmosféra. Nikdo se netlačil a i ve čtvrté řadě se dalo krásně stát, skákat, tleskat a být šťastná, bez toho, aniž bych se musela dusit z nedostatku čerstvého vzduchu. Nikdy jsem si nemyslela, že OPEN AIR je tak skvělý koncert a že právě na stadionu se dostanu blíže k pódiu než na koncertech v hale. Každý koncert je něčím jedinečný a neopakovatelný a já jsem moc šťastná, že jsem mohla prožít další nejkrásnější dvě a čtvrt hodiny v mém životě s někým nenahraditelným - s Kelly Family, s jejich překrásnými úsměvy, Jimmyho bláznivými kousky, s jejich nádhernýma očima a se srdci na dlani.

Back...
 

written by: Michaela (Czech Republic)
e-mail: MinieB@seznam.cz
language: Czech
Linz (Pöstlinbergkirche) - 28. 07. 2001 -  "AKTION EVA"

    O benefiční akci v Linzi jsme se s kamarádkou dozvěděly první týden prázdnin, takže jsme měly asi měsíc na to, abychom zjistily všechny podrobnosti. Ale už předem jsme věděly, že na tuhle akci se musíme nějak dostat, protože Linz je od nás vzálený jen asi 150 km. Připadalo nám tedy nemyslitelné, nechat si ujít možnost, kdy někdo z naší milované Kelly Family bude docela blízko nás. Vyjely jsme kolem půl osmé, v Linzi jsme byly před desátou, takže po desáté hodině jsme dorazily do Pöstlingbergu. Byl to takový kostelík nahoře na skále, odkud byl nádherný, i když trochu zamlžený, pohled na celé město. Před kostelem už byli fanoušci, většinou z ČR, Polska a německy mluvících zemí. Asi do jedné hodiny jsme se pohybovaly různě kolem kostela nebo na parkovišti u auta. Prohlížely jsme si okolí, fotily a povídaly si. V kostele i venku byl stále klid.
    Kolem půl třetí se konečně začalo něco trochu dít - přijela policie, začali se tam scházet security a pořadatelé. Asi kolem třetí začali rozkládat stoly, kde se vydávaly lístky. Jinak celá akce byla zadarmo, takže ani vstupenky nás nic nestály, ale vydávaly se pouze těm, kteří se přihlásili na "Aktion Eva" přes internet. Lístky se vydávaly podle abecedy - fanoušci byli rozděleni do tří řad, kde probíhala kontrola na registračním listě. S kamarádkou jsme se dostaly do červeného sektoru, který byl bohužel až úplně vzadu. Sice jsem systém rozdělování do sektorů nepochopila, ale přesto jsme se těšily. Před námi byl modrý sektor, ten byl uprostřed a sedělo se v lavicích a úplně vepředu byl zelený sektor, kde se taky sedělo v lavicích a bylo to hned před místem, kde se nachází oltář. Do páté hodiny každý čekal u příslušného vchodu, kterým se pouštěli fanoušci do jednotlivých sektorů. Potom se začalo vpouštět do kostela.
    Večer začal mší, které se v pozadí zúčastnili i Maite s Paddym - oba se modlili. Paddy byl velmi vážný a jen občas se mu na tváři objevil úsměv (To jsem bohužel neviděla, ale vím to od fanoušků z předních řad). Pak následovalo Diashow, při kterém se promítalo na plátno téma potratů, protože akce byla zaměřená proti potratům. Této části se Paddy nezúčastnil, ale (zase to vím díky fanouškům z prvních řad) Maite si sedla blízko k fanouškům, aby viděla. Jedna organizátorka jí nabídla židli, ale ona s poděkováním odmítla a sedla si na zem. Ke konci (opět od fanoušků zepředu) začala Maite brečet.
    Celý večer se dost protáhl, protože Paddyho vystoupení mělo přijít na řadu ve 20:00, ale začalo až kolem deváté hodiny. Texty písniček, které s Maite zpívali, byly promítány meotarem na plátno. Při jedné písničce se na plátně objevila moucha a hned nato ruka, která ji odháněla. Moucha ale nechtěla odletět, tak se objevila na plátně ruka ještě jednou. To rozesmálo fanoušky i Maite. Paddy se soustředil na písničku a tak vypadal trochu zmateně, s výrazem "Čemu se to všichni smějí?". Bylo to vážně sladké.
    Paddy měl na sobě tmavě modrou košili, kalhoty stejné barvy a okolo pasu ovázanou bílo-tmavomodrý svetr, vlasy svázané. Maite měla bílou košili, modrou sukni a vlasy vyčesané nebo svázané. Alespoň myslím, protože z toho místa, kde jsme stáli, nebylo až tak dobře vidět a při jeho vystoupení svítilo míň světel než při  mši.
Paddy nás nejdřív pozdravil a poděkoval úsměvem za zklidnění. Začal vysvětlovat, proč se vlastně akce účastní. Pochopila jsem z toho, že se narodil v Irsku, kde jsou potraty zakázané nebo něco v tom smyslu, ale za překlad moc neručím. Také hodně mluvil o své víře v Boha, jak je pro něj důležitá a to velmi často připomínal i mezi písničkami. Ještě než začal zpívat, představil své dva přítele - jeden ho při některých písničkách doprovázel na basu a druhý se staral o rytmické nástroje.
    Vystoupení začalo písničkou RAIN OF ROSES, o které Paddy řekl, že se jeho rodině líbí. Byla hezká, pomalejší. Nevím, jestli to bylo po téhle písničce, ale Paddy řekl, že je tam s ním ještě někdo, kdo mu pomůže zpívat a že je to Maite. Seděla vpravo od oltáře, kde byla lavice a seděli tam i pořadatelé.
    Přesně nevím, jak šly písničky za sebou, ale budu se snažit, ke každé něco napsat. RAIN OF ROSES jsem tedy už řekla. Po téhle písničce bylo sladké, že většina lidí nevěděla, jak se mám chovat. Pořadatelé totiž zdůrazňovali, abychom se chovali slušně, nekřičeli a brali ohled na to, že jsme v kostele. Když tedy Paddy dohrál, bylo chvíli ticho a nevěděli jsme, jestli můžeme tleskat nebo ne. Paddy z toho byl asi taky trochu nesvůj nebo se možná bál reakce fanoušků, protože se s takovým zvláštním úsměvem díval po kostele. Pak ale někdo začal tleskat, Paddy se rozesmál a roztleskal se celý kostel. Potom BROTHER, BROTHER - tu musel Paddy začínat třikrát, pořád mu totiž nějak neladila kytara. Pokaždé se omluval, smál se a říkal moment. Podruhé se dostal až ke druhé sloce, ale zase mu neladily akordy. S písničkou mu pomáhala i Maite. Na konci si Paddy dělal srandu, že ještě včera měla ujednanou schůzku s jedním milým chlapcem, ale že raději přišla sem. A Maite se na to ozvala, že si přece nemohla nechat ujít, když ji její velký bráška pozval. Maite zpívala I WANNA BE LOVED - před touhle písničkou taky mluvila a bylo to něco o tom, kdy tu písničku složila, proč ji složila a tak. Uprostřed se ale ztratila, začala se smát, ale dozpívala bez přerušení. Pak zpívala ještě EVERY BABY - to říkala něco, že se to k téhle akci hodí a řekla, myslím, pár slov k potratům. Spolu zazpívali AN ANGEL - za Angela zpívala Maite. Text ale úplně neznala a tak jí Paddy napovídal. Pokaždé, když dozpíval svou část, otočil hlavu k Maite a radil jí. Tomu se smáli jak fanoušci, tak Meit. Při písničkách nás Maite roztleskávala, ukazovala, jak máme mávat rukama, Paddy nám zase ukazoval, jak máme louskat prsty a my jsme s nimi zpívali. Dál zazněla THANKING BLESSED MARY - u té Paddy zpíval jednu sloku navíc, kterou v Loreley nezazněla. PRAY, PRAY, PRAY - u té jsem museli louskat prsty a uprostřed písničky nám Paddy opět ukazoval, že máme louskat. Pak zpívali refrén fans vzadu a potom zase ti vepředu. NOBODY KNOWS a na to navázali A LITTLE LIGHT OF MINE (LET IT SHINE), kde Paddy "shinoval" pro Maite, pak pro jednoho pořadatele (už si nepamatuji jméno) a pak řekl "for my friend Lucy", takže nevím, jestli taky patřila k pořadatelům, ale seděla na té lavici vedle oltáře. Paddy pak "shinoval" pro "angels", "God", "Jesus Christ" apod. AVE MARIA - to nebyla ta klasická, co zpívají i Kellys, ale tady se jen opakovalo v různých melodiích Ave, ave, ave Maria a zase jsme museli chvíli zpívat my. To samé bylo u HALLELUJA - pořád se opakovalo Halleluja v různých melodiích a Paddy řekl, aby si při téhle písničce všichni stoupli. Nato navázal s Jesus ve třech jazycích a do písničky něco vyprávěl kněz. Tyhle tři písničky byly náboženské, protože se zpívaly i při mši. Na konci opět Paddy mluvil o tom, že nechal Boha vstoupit do svého života, ať v něj věříme a necháme ho taky vstoupit do svých srdcí, nebo něco v tom smyslu (za překlad zase moc neručím). Před některou písničkou se také Paddy zmínil o tom, že přijelo spoustu jejich fanoušků z celé Evropy a pozdravil je. Mluvil o fans z Rakouska, Německa, Polska... ale ČR bohužel vynechal.
    Po jejich vytoupení přišla skupinka, která hrála i při mši. Maite odešla, ale pak zase přišla a sedla si k Paddymu do lavice. Ten s tou skupinkou hrál na kytaru. Někteří fanoušci už začali odcházet, po chvíli zmizela i Maite. Od fanoušků to rozhodně nebylo moc slušné, protože tam nebyl klid, když se hrálo a zpívalo. Modrý sektor se trochu vyprázdnil, tak jsme přemluvily pořadatele, aby nás tam pustil. Takže na pár minutek jsme byly blíž. Paddy už neseděl na té lavici, ale chodil kolem té skupinky. Vážně se někteří fanoušci mohli chovat lépe, protože i Paddy vypadal zklamaně. Stoupl si a naznačoval, aby byl klid. Dával si prst na pusu, aby jsme byli potichu a nebavili se a byl u toho hodně vážný.
    Počkaly jsme ještě, než odejde Paddy a taky jsme šly postraním vchodem ven, že je třeba ještě uvidíme. Ale už kolem nás jen projelo dost rychle černé auto a za ním běželi fanoušci, takže jsem si řekly, že to museli být 100 % oni. Ještě jsme se zeptali jednoho fanouška a ten nám to potvrdil.
    Toto vystoupení bylo po všech stránkách velmi zajímavé a úplně jiné, než koncert Kelly Family. V kostele byla výborná akustika, takže se písničky nádherně rozléhaly celým prostorem. Bylo krásné slyšet, jak všude zní Maitiin a Paddyho hlas jen při kytaře.
    Podle rozhovoru s Paddym a Maite pro KATH.NET byli velmi spokojeni s průběhem akce a potěšeni disciplínou fanoušků i prací pořadatelů. A naznačili, že se snad Kellys opět zúčastní nějaké podobné akce.

Back...
 

written by: Marek Hruška (Czech Republic)
e-mail: hruskovi@volny.cz
language: Czech
Sraz fanoušků Kelly Family v Ostravě

    Je ráno čtvrtého srpna a já se probouzím s krásným pocitem, že dnes uvidím mé KELLY pals! Je tři čtvrtě na sedm a já musím vstát a vzbudit ségru Miriam. Rychle se umyji a když se umyje i Miriam (jinak taky Mary), jedeme do Hlučína. Práci máme rozdělenou: já jdu koupit 2 celodenní lístky na autobus nebo tramvaj a Mary "nakoupí" jídlo na celý den. Za deset minut už stojíme napakovaní na autobusáku a ejhle autobus! "Rychle, to ještě dáme!!!" A dali jsme to. Já jsem viděl jen nápis OSTRAVA-PŘÍVOZ-SAD BOŽENY NĚMCOVÉ, tak jsme tam skočili, ale byl to blbý autobus, který jel přes všechny možné "dědinky", tak tedy s pěknou zajížďkou!!! Takže hned, když zastaví, vyskočit a utíkat asi kilometr v kuse na druhou zastávku! Všechno jsme stihli! Po asi patnáctiminutové pohodové jízdě tím "dobrým" autobusem na SAD BOŽENY NĚMCOVÉ jsme utíkali asi půl kilometru na zastávku na tramvaj. Tu jsme "dali" taky jen na "fest". Podle informací na této skvělé stránce jsme čekali na zastávku Ředitelství Vítkovic. Vystoupili jsme a šli "podle návodu" 100 metrů rovně a 50 doleva. "Jééééééé" – hala je před námi! "No, nemuseli jsme se tak honit!!! Je teprve čtvrt na deset!!! A sraz začíná až v jedenáct!" Tak jsme tu dobu museli přežít! Jen jsme seděli, dvakrát obešli halu, pak jsme se šli projít. "No, je půl, už by tu mohl někdo být! Aspoň Jamie nebo aspoň Renáta a Markéta!! Hele co to tam stojí za kluka před halou?!? A co to tam jdou za holky?!?" Brblala Miriam, ale já jsem ji hned odpálkoval: "Ten kluk se asi přišel podívat na halu a ty holky, co vezou kočárek?!?!? Ty tu určitě nejdou!" No, tak jsem jednou neměl pravdu! Ten kluk, "co si šel obhlídnout halu", byl KELLY-fanoušek Josef a ty holky, "co tlačí kočárek", to byla Martina, Renáta a Markéta a ten jejich "kočárek" byla velká kabela plná fotek na prodej od Martiny… 
    Došli jsme k hale se podívat na ty lidi. Jen jsme chvíli stáli a sledovali jak se ty holky zdraví s tím klukem. Pak se ale jedna holka otočila o otázala se nás: "Vy jste tu na ten sraz?" Já celý v šoku jsem vyhrkl že jo a ony se představily, já taky a Marťa mi předala osobně pár fotek a akvarelů, které jsem si od ní koupil. Pak jsme jen ohlíželi stovky fotek od Martiny, pár jich koupili a byli všichni spokojení! Jamie nám popsala, že jí včera večer volalo pár holek, že se jim nechce přijít na ten sraz a popsala nám, jak byla naštvaná a jak jí to bylo líto! Bylo nás tam 11, maminka jedné fan, která nás vyfotila, dvě holky – Vlaďka a Katka –  co sem přijely až z Jihlavy a spolu s Jamie, Renátou a Markétou sem přišla i Klára, která vážila cestu až z Karlových Varů!!!!!!! Klára byla prý taky pěkně spokojená s "vydařeným nevydařeným" srazem! (Nevydařený díky malé návštěvnosti, ale my jsme si s tím poradili…!!!) Pořádně jsme poklábosili a po asi hodině stání před halou jsme se šli přemístit za halu, sednout si. Poklábosili jsme o všem co se dalo – přes počasí, ke koncertům, které jsme absolvovali, dále ke Gymnichu, k setkáním s Kellys, k jejich přítelkyním/přítelům, k odchodu Kathy, k otci Danovi, ještě jsme to vzali přes Luka, Gabriela a Seana, k best KELLY stránkám, pořadům v TV, našim pals,…
    Pak jsme se ještě jednou přestěhovali k vchodu pro personál Vítkovické haly, kde byl nádherný chládek a úplně skvělá akustika!!! Po dalším klábosení jsme si chtěli zazpívat, tak jsme se dohadovali co prvé. Já jsem navrhoval písně jako Quisiera ser un Ángel, Santa Maria (španělsky) nebo něco jiného španělského, ale s tím mě přehlasovali, "nic španělského!!!".  Pak jsem si dal sám sólo a zazpíval jsem si v té překrásné akustice Quisiera ser un Ángel, které jsem doprovázel jenom luskáním prsty, no a až po chvíli mi došlo, že je to sólo a jak se na mě všichni dívají, tak jsem nevěděl jestli přestat, pokračovat, nebo co mám udělat! Ale prý se jim to líbilo, tak nevím. Zazpívali jsme si třeba When the boys, "stop killing the animals" - tedy I'll swim, An angel, Vlaďka nám zazpívala krásně First time a pak jsme ještě zpívali mnoho písní, sám už nevím které… Hezky jsme si zazpívali a pak jsme se stěhovali počtvrté k nádraží, ale v polovině cesty jsem se musel rozloučit se všemi a s Mary jsme běželi na tramvaj. Všechny spoje nám seděly, za tři čtvrtě hodiny jsme byli v pořádku doma.
    Z tohoto srazu jsem byl totálně nadšený (i Miriam), nejen protože to byl můj první sraz, ale protože to tam bylo fakt super! Cítil jsem se tak perfektně, protože to bylo super být čtyři a půl hodiny (JENOM :o((( ) s lidmi, kteří ví co ke Kellys cítím, kteří mě chápou! Pokud bude ještě někde nějaký sraz a budou prostředky, tak se tam určitě pojedu podívat! Bylo to opravdu nezapomenutelné!!!

Back...
 

written by: Vlaďka Mintělová (Czech Republic)
e-mail: nemá
language: Czech
Láska nezapomíná

    Sedím ve svém pokoji, dívám se kolem sebe a zjišťuji, jak se vše mění. Ještě nedávno jsem byla malá holčička bez starostí. Náhle jsem začala dospívat, poznávat, co znamená někoho milovat a potřebovat ho. Ne vždy se s námi život mazlí, ale dokáže i darovat něco či někoho, na kom nám velice záleží.
    Jednoho dne vstoupili do mého života andílci, kteří ihned zaujali v mém srdíčku své místo a časem svými činy okouzlili celou mou duši, stali se nesmírně důležitou součástí mne. Hádala, prala, plakala jsem za ně a lásku, kterou k nim cítím. Vím, že jsem chvíli tyto lidi nerespektovala úplně, svou lásku měnila v hysterii a bránila jim tak ve svobodě a narušovala klidný spánek. Opravdová láska v mém srdci zvítězila nad vším ostatním, čas jí k tomu pomohl a já začala poznávat jejich hodnotu, lidskost, dobrosrdečnost, obětavost, trpělivost, odvahu, sílu, ale i chyby, které má každý člověk, patří k nám a dávají každému jeho výjimečnost. Mnoho lidí mne díky této lásce odsuzovalo, nenávidělo, bránilo. Mně to však bylo úplně jedno. Jednoduše jsem si myslela své. Každý má přeci svůj názor a líbí se mu něco jiného, tak proč by mi měl někdo brát tu mou lásku? Jak nudný by byl svět, kdyby všichni byli stejní a milovali stejné věci.
    Když skupina The Kelly Family obsadila první místa našich hitparád, byli pro každého ideálem rodiny, lidé bez chyb, s nesmírnou chutí něco dokázat. Strhli davy lidí různého věku, získali si srdce snad všech generací. Já Kellys poznala v roce 1993. Na koncertech jsem prožívala nejkrásnější okamžiky života. Měla jsem pocit, že s nimi dokážu vše, ničeho se nemusím bát. Otevřeli mi nové obzory, stali se poháněcí silou pro mé další kroky. Najednou nasměrovali můj život správnou cestou, i když dost často jsem si je příliš idealizovala. Stále to byli obyčejní lidí, jen trochu více známí. Dávali ze sebe vše, co mohli a my jsme se jim snažili vše oplácet. Nikdy nedokázali příliš brát, více dávali! Dnes již jsou všichni dospělí, chtějí si žít své životy, mít opravdovou lásku, rodinu a hlavně potřebují odpočinek, neboť jejich tváře jsou znavené. My je musíme respektovat, konečně otevřít oči a naučit se opravdu je milovat. Když se podíváte do jejich tváře, už nevidíte ten bezstarostný úsměv, lesk v očích, touhu jít dál, ale únavu, utrápené tváře, na kterých září hraný úsměv závazků. Bojí se, že nás fanoušky ztratí a proto se snaží stále být tu pro nás, tak jim teď dokažme naši lásku!! Když jsme my potřebovali Kellyovy, byli tu pro nás, a tak teď, když potřebují oni nás, buďme tu pro ně. Respektujme jejich rozhodnutí, i když občas bolí a srdce po nich krvácí, což k lásce patří. Musíme jim dokázat, že Kellys síla a láska jsou silně stejně jako my, dokážeme na ně čekat, milovat je, respektovat. Jsou to lidé jako my, z masa, kostí a v jejich žilách koluje červená krev. Neopustíme je, i když mají své starosti, problémy, potřebují velké množství opravdové lásky, svobody, protože peníze nejsou vše, což oni ví. Budeme držet při sobě, spojeni velkou láskou a slibem rodiny. Znáte to přísloví: "Láska je krásná jako růže, ale musíš se o ni dobře starat, jinak Tě poraní svými trny a rány dlouho bolí, jizvy zůstávají."
    Nedivím se Kathy, když opustila skupinu a ani tomu, kdyby se k ní přidali ostatní. Její písně, havraní vlasy i veliké srdce mi navždy zůstanou ve vzpomínkách. Bolí mne velice její odchod, ale je to lepší, než kdyby zůstala ve skupině a byla nešťastná. Každý člověk si zaslouží být šťastný, celý život hledá svou hvězdičku, pod kterou se schová a ona se rozhodla, že ji chce konečně najít. Přejme jí to!
    Nikdy nebudu litovat chvil strávených s Kellyovými. Vždy mi v srdci zůstanou, v hlavě budou schovaná jejich slova, v uších znít překrásné písně a v očích se objeví jejich tváře, protože toho, koho milujeme, máme navždy v sobě, ve svém srdci, je s námi, ať jsme kdekoli. Láska neumírá, stejně jako lidé, jež milujeme. Víte, jak to říká Paddy: "Věřím, že jednou se všichni setkáme, tam někde za tímto životem!" Spojuje nás všechny to stejné – Kellys láska a víra v nás samé.
    To jsou slova, která se mi neustále honí hlavou. Napsala jsem je a chtěla se podělit s ostatními fanoušky (bratříčky a sestřičkami) o to, co cítím. Dokážeme to!!!

Back...